Přejít k obsahu webu

Stala se Praha ‘gay‘ metropolí?

11.11.2013

966416_361401760649910_921661357_o

Stala se Praha ‘gay’ metropolí? Asi se jedná o provokativní otázku. To je ovšem dobře, protože bychom se nad touto otázkou měli nejenom zamyslet, ale také se jí pokusit co nejlépe zodpovědět.

Lidé s menšinovou sexuální orientací, tedy tzv. LGBT(IQ) lidé, mají ve společnosti specifické postavení. Ve většině lidských společností vedl historický a kulturní vývoj k tomu, že postupně došlo k ustálení nejrůznějších norem, které normalizovaly heterosexualitu. Podrobněji se tématem zabývá například Michel Foucault ve své Historie sexuality. Netřeba ale snad zacházet do detailů, abychom dokázali, že v životech sexuální většiny a sexuálních menšin existují celkem značné rozdíly. Tyto rozdíly můžeme studovat i geograficky.

Jak se lišil život českých sexuálních menšin v období socialismu a jaký je dnes? Jaký byl a je v Praze? Když se omezíme pouze na život gayů, mohli bychom si položit otázku: bylo dříve známo, co to je, nebo kdo to je a jak vypadá gay? Bylo každému jasné, o co se jedná, když informace o homosexualitě podléhaly cenzuře? Ačkoliv nejsem na problematiku života sexuálních menšin v Česku takovým expertem, jako autoři nové knihy Miluji tvory svého pohlaví (Himl, Seidl a Schindler, 2013), dle mého názoru lze prohlásit, že všeobecně dostupné informace o homosexualitě v průběhu socialismu téměř neexistovaly. Na jedné straně je tu sexuální orientace (ke komu to koho táhne), pak je tu sexuální chování (kdo se s kým kde tahá) a teprve pak je tu sexuální identita. Tomu, že někdo dospívá a dozrává v osobu s přirozenou menšinovou sexualitou, samozřejmě žádný režim nezabrání, může však do jisté míry menšinové sexuální chování potlačit a vyloučit jej jen do anonymních míst, tmavých zákoutí či do tajných smluvených míst.

Rozvoj sexuální identity je pak další dosti komplikovanou záležitostí, která podléhá mnoha složitým okolnostem. K rozvoji známé sexuální identity, identity gaye, ale může dojít, když je význam jejího označení srozumitelný a za okolností, že se k němu její potenciální nositelé hlásí. Lidí s „gay identitou“ bylo proto podle mého názoru v průběhu minulého režimu v Česku jen velice málo a museli informace o názvu své identity získat z vnějšku. Slovo gay je tedy označením identity, která se primárně mohla začít u svých potenciálních nositelů rozvíjet až potom, co to společensko-politické poměry umožnily. Obdobně by to ostatně mohlo být i s identitou lesbickou.

Hodnotit význam a náplň slova „gay“ je problematické, jisté však je, že zatímco dnes většina lidí nějakou představu o tomto slovu má, dříve tomu tak nebylo. Menšinově sexuálně orientovaní lidé dříve neměli informace o jejich přirozenosti, nemohli se například dočíst, že homosexualita je variantou lidské sexuality, a že se nejedná o nemoc ani o deviaci. Se svou jinakostí se museli potýkat sami a nebylo výjimkou, že podlehli společenskému tlaku a vstoupili do konformního různopohlavního svazku. Mnoho mužů tak například přijalo identitu, kterou bychom dnes mohli nazvat „ženáči“, oženili se s ženami a měli i děti. To, že nebyli zcela šťastní, bylo druhotné. Muži žijící v Praze mohli alespoň občasně své neuspokojené touhy utišit návštěvou veřejných lázní, městských parků či intimními schůzkami na některém z mnoha veřejných záchodků. V těchto prostorech měli určitou míru jistoty, že na někoho podobného narazí a zároveň tu bylo přijatelné riziko jejich odhalení.

Sexuální menšiny se dnes, již skoro čtvrtstoletí po sametové revoluci, po demokratizaci naší společnosti, ocitají ve velmi odlišné situaci. To, jaká tato situace je, je hlavním předmětem mého provokativně nazvaného článku, kterým navazuji na mou stejnojmennou říjnovou přednášku v rámci 1. ročníku Lidové školy urbanismu.

“Gay Praha”

Když se neheterosexuální lidé v současné Praze rozhodují, kde se mají setkat, či kam jít za seznámením a zábavou, jsou jim k dispozici i barevné průvodce, celé mapy a letáky inzerující množství „gay podniků“ a tzv. „gay friendly“ podniků, informace jsou velmi dobře dostupné.

gaymapa_pr

Výstřižek z gay mapy Prahy dostupné na webu http://www.gaypride.cz

Obecně lze říci, že společenská situace již dospěla do fáze, kdy mezi námi až na výjimky nejsou občané, kteří by na přítomnost sexuální jinakosti reagovali agresivně. Většina lidí tuto jinakost toleruje, stále však existuje celkem velké množství lidí, kteří ji nepovažují za normální a přirozenou součást lidství. Uvažují o této jinakosti jako o něčem moderním, co dříve nebylo, bohužel však opak je pravdou. Homosexualita není v žádném případě omezená na lidi, v přírodě byla již popsána u většiny druhů zvířat a jedinou otázku, kterou v tuto chvíli považuji za relevantní, je: proč jsme tuto přirozenost nehledali dříve, nebo ještě předtím, než někteří v tomto kontextu začali hovořit o nepřirozenosti? Knih na toto téma je více (Biological Exuberance: Animal Homosexuality and Natural Diversity či Animal Homosexuality: A Biosocial Perspective).

Příležitostný sex je možný v sex-klubech, saunách, diskotékách, po domluvě na internetu např. i na záchodech některých obchodních center. Z jednotlivých letáků, nejrůznějších organizací a firem, lze poznat, že největší důraz je kladen na komerční podniky a jako „gay friendly“ jsou pak inzerované oblasti, které prosluly mnohem více než přátelskostí ke gayům a lesbám svými astronomickými cenami, např. Pařížská ulice v Praze. Gay mapa nabízená magazínem Lui mag tak například jednoznačně vypichuje tuto ulici s mnoha značkovými obchody jako vhodnou pro gaye. Tyto skutečnosti spolu s dalšími, na které tu poukáži, tak podle mého názoru nasvědčují tomu, že u nás, podobně jako v zahraničí, krystalizuje silný kulturně-ekonomický tlak na to, jak se má „gay“ oblékat, které značky preferovat a jak organizovat svůj život. Je toto ale to, co „gayové“ a ostatní ne-heterosexuálové chtějí?

luimapa3

Obrázek je výstřižkem z volně dostupné gay mapy Prahy na webu lui-magazine.cz

Homosexualita ve veřejném prostoru

Ve svém diplomovém výzkumu jsem se zabýval především těmito otázkami, a chtěl jsem zjistit, jaký vliv má současné rozpoložení naší společnosti na sexuální menšiny. Zorganizoval jsem proto online dotazníkové šetření, a na základě upravené metody sněhové koule a metody samo-výběru získal v průběhu roku 2011 odpovědi od 1589 lidí s jinou než většinovou sexuální orientací. Když měli zhodnotit do jaké míry myslí, že je veřejný prostor rovnocenný z hlediska sexuality, kdy 1 bod znamenal naprostou nerovnost, a 10 bodů byla maximální rovnost, pak 57% podíl z dotázaných v Praze skóroval na hodnotách 1-5, z mimopražských to bylo již celých 70 %. Dvě třetiny respondentů se pak necítí ve veřejném prostoru stále „sami sebou“ a naprostá většina (72 % v Praze a 78 % lidí žijících mimo Prahu) pociťuje zábrany v projevování vlastní sexuality na veřejnosti. Tento problém se týká především mužské ne-heterosexuality. Nejzákladnější způsoby projevu sexuality, jako jsou nenápadné dotyky či milostné pohledy, si bez jakéhokoliv problému vzájemně vyjádří přes 80 % žen, ale jen přes 50 % mužů. Přitom tuto potřebu má více než 90% z dotázaných. Dalším zajímavým projevem sexuality, držení se za ruce, projevuje bez jakéhokoliv problému jen 27 % mužů, ale již 69 % žen. Tolerance vůči ženské homosexualitě je ale, jak známo, kulturně i mediálně vyšší, proto není divu, že tyto výsledky tento fakt odrážejí.

Gay čtvrti

Mají tyto údaje nějaký vliv na výběr lokality bydliště ne-heterosexuálů? Můžeme říci, že se u nás ne-heterosexuálové koncentrují do nějaké oblasti obdobně, jako tomu bylo třeba v USA? Čtvrti, jako Castro v San Francisku, West Village v New Yorku, Boystown v Chicagu nebo West Hollywood v Los Angeles, jsou světoznámé a došlo zde převážně ke koncentraci gayů. V Evropě se o podobných procesech dá diskutovat například ve čtvrtích, jako Soho v Londýně či Marais v Paříži. Jak je tomu ale v Praze?

Vývoj u nás a v zahraničí byl rozdílný. Žádné oficiální statistiky o lidech dle jejich sexualit se nevedou, sexualita stejně není objektivně prokazatelná, spoléháme se tedy na subjektivní údaje od respondentů. A protože se můj výzkum nezabýval lokalizací ne-heterosexuálů, mohu závěry o možné koncentraci opravdu jen nepřímo odvozovat. Lze ale říci, že 75 % všech respondentů výzkumu to mělo do centra Prahy méně než 20 minut. A pouhým 9 % to trvalo déle než 40 minut. Jak se ale ve výzkumu ukázalo, přes polovinu dotázaných, kteří v Praze nežijí celý život, k přestěhování do Prahy alespoň z části motivovalo právě to, že mají menšinovou sexuální orientaci. Pro 20 % dotázaných to byl přitom hlavní nebo jeden z hlavních důvodů. Z ne-heterosexuálních Pražanů pak 45 % dotázaných uvedlo, že bydlí ve starších bytových domech v blocích (tzn. s dvory, popř. s pavlačí), 28 % uvedlo panelový dům a 11 % nový bytový dům. Tyto údaje tedy ukazují na to, že tu jistá rezidenční preference bydlení v centru města existuje. Jak je tato informace ale užitečná může napovědět spekulativní a již celkem dlouhou dobu nezodpovězenou otázku týkající se možného vzniku „gay čtvrti“ na pražských Vinohradech.

gay-praha_3

Zdroj: Michal Pitoňák

Jaká kritéria jsou na takovou čtvrť kladena? Termín gay čtvrť je překladem anglického termínu „gay village“ tedy „gay vesnice“, který vznikl nahrazením pejorativního termínu „gay ghetto“, jenž se v minulosti používal především v americkém kontextu. Jak vysvětluje Alan Collins, profesor ekonomie na Portsmouthské Univerzitě, „gay village“ popisuje viditelné fyzické hromadění gay podniků a komunity uvnitř města. V Praze máme problém s obojím. Hromadění by tu bylo, ale není příliš viditelné. Většina restaurací, klubů, barů či kaváren svou specifickou zákaznickou orientaci do okolí nijak nerozkřikuje. Pokud se pozorně díváte, pak naleznete drobné symboly, jako jsou duhové vlajky apod. Konkrétnější znaky či uvedení v názvu chybí. Pak je tu druhý problém a to se slovem komunita. My v Česku nejme příliš pro-komunitní, rádi si stěžujeme v prosředí domova a své názory nikterak silně neprosazujeme, příliš dlouhou dobu jsme přece byli masírováni terminologií, kdy vybočení z řady byl velký prohřešek. To, že se v Česku pak nezformovala nějaká jednotná „gay“, „lesbická“, či jinak pojmenovaná komunita, pak shrnuje ve své práci např. i sociolog Zdeněk Sloboda.

JampaDampa_s

Fotografie: Michal Pitoňák

V zemích, jako USA či Velká Británie, homosexualita nebyla tabu, tak jako u nás v době komunismu, byla tam však poměrně silně potlačována a ostrakizována a to viditelně i ze strany policie. Není pak divu, že v Newyorském baru Stonewall v roce 1969 gayům a jejich přátelům už došla trpělivost a po brutálním útoku ze strany policie vyšli do ulic a demonstrovali poprvé otevřeně proti útlaku homosexuálů. Tato událost vzešla do dějin jako Stonewallský incident a dodnes pro památku útlaku homosexuálů bývá na jeho paměť v mnoha městech pořádán průvod hrdosti, který má tuto událost připomenout. Stonewallský bar se nachází v ulici Christopher street, není proto vůbec náhoda, proč největší evropský LGBT průvod hrdosti v Evropě, který se každoročně koná v Berlíně, nese jméno Christopher street day.

Gay čtvrti v „západních městech“ tak vznikaly především jako „ghetta“, místa, kde docházelo k nahromadění menšinově orientovaných s cílem se vzájemně podpořit, ochránit, hlídat atd. U nás k ničemu takovému nedošlo, sexuální menšiny a jejich existence ale byly tvrdě potlačeny v tichosti.

Heteronormativní společnost

Podívejme se na tyto oblasti ale z jiné perspektivy, z perspektivy, kterou možná v Praze aplikovat  bude možné. Společnosti na západ od nás, a koneckonců i společnost česká, prošly značnou změnou. Mnoho vyspělých zemí dnes již legislativně zrovnoprávnilo heterosexuální a homosexuální obyvatele, kteří tak mají stejná práva i povinnosti. Protože ale politická a legislativní změna nemusí ještě nutně změnit postoje obyvatel a pomaleji se rozvíjející kulturní prostředí jako celek, stále se ne-heterosexuálové potýkají s diskriminací, senzacechtivými pohledy či s pouhou zvědavostí. Nevyrůstáme ve společnosti, kde je možná normální homosexualita uvažována, všichni prostě čekají, že až vyroste kluk, bude na holky a až vyroste holka bude na kluky, no ale není tomu tak a proto ty všudypřítomné otázky: Máš už holku? Máš už kluka? Jsi ženatý? Přečteme mu pohádku o Jeníčkovi a Mařence nebo o Šípkové Růžence? Nějak tu chybí určité automatické povědomí a respekt vůči sexuální jinakosti, můžeme být leváci i praváci, v obchodě se s námi počítá a počítačovou myš si také můžu vybrat, tak proč je stále v obchodech tak málo (či dokonce žádná?) pohádek o dvou princích? Tomuto stavu, kdy za jedinou normální sexualitu je uvažovaná jen heterosexualita, se říká heteronormativita. A proto se pravděpodobně ne-heterosexuálové stále necítí ve veřejných prostorech „sami sebou“ nebo rovnocenně. Ve společnosti s tržní ekonomikou a relativní tolerancí, pak „zpeněžení“ této situace snad není žádné překvapení, nikomu to nelze ani zazlívat, ale je třeba tento stav vidět kriticky a nikoliv jako stav rovnoprávnosti. V Praze tak vznikla celá řada komerčních podniků, které se zaměřují především na ne-heterosexuální klientelu, gay kluby, sexshopy, bary, kavárny, restaurace, posilovny atd. Všechny tyto podniky mají tendenci být dopravně dobře dostupné a koncentrují se v centru města, především pak v oblasti Vinohrad a na Praze 1 v okolí Národní třídy.

Business místo lidských práv

IMG_3985

Fotografie: Michal Pitoňák

Protože je již poslední dobou stále jasnější, že obsluhovat specifickou znevýhodněnou klientelu je výnosný business, tak k určité koncentraci podniků dochází. Znevýhodněná populace sexuálních menšin se tak dnes nachází v situaci, kdy většinou není problém žít klidný partnerský život. Společenské poměry však nijak neřeší existenci stejnopohlavních rodin a problémy spojené s jejich zakládáním. Dvě ženy, které spolu žijí a chtějí si založit rodinu, řeší při svém rozhodování jiné problémy než dva stejně uvažující muži. Stát pak tyto rodiny zcela přehlíží, nebo jejich zakládání přímo znemožňuje, například kontroverzní zákon o registrovaném partnerství, který jednotlivcům bez rozdílu na sexuální orientaci umožňuje adoptovat dítě, ale registrovaným partnerům toto právo výslovně odpírá. Je vidět, že v České republice jsou občanská práva obyvatel “rozkastována” podle jejich sexuální orientace. Předkladatelé tohoto zákona asi spoléhali na jeho evidentní protiústavnost a očekávali jeho rychlou novelizaci. Při stavu české společnosti, která je ale zvyklá nadávat na zákony a politiky jen doma, nyní skutečně chybí silná komunitní organizace, která by tuto absurdní situaci hlasitě řešila. Za takovéto společenské situace má většina gayů, ale také část leseb, problémy se založením plnohodnotého života a v důsledku tak žijí osamoceným, byť společenským životem. Dva lidé menšinové sexuální orientace, kteří nezaložili rodinu, protože nemohli adoptovat dítě, nebo neměli funkční reprodukční orgány či přístup k lékařské asistenci, pak nemají rodinu. Nemohou do ní proto investovat své finanční prostředky a logicky tak mívají větší disponibilní příjmy než heteresexuálové. Je toto důvod, proč si česká centrála cestovního ruchu Czechtourism nechává vypracovávat zprávu o potenciálu gay turismu, aby věděla, jak nejlépe využít potenciálu gayů jako 1/10 všech osob podílejících se na obratu z turismu? Je to prostě business, v pořádku, ale neměli bychom zapomínat na lidskoprávní perspektivu, zvláště když zakládáme cestovní kancelář pro gaye a lesby a nasadíme circa o 50 % vyšší ceny zájezdů než u ekvivaletních zájezdů jejich „heterosexuální“ konkurence.

Když se ne-heterosexuálů zeptáme, kde nejraději tráví čas, kde se seznamují a kde se setkávají s přáteli, zjistíme, že se jedná o velmi smutný obraz. Z 1589 dotazovaných tráví svůj čas v nadpoloviční většině rádo jen doma, na návštěvách u přátel, na své chatě, v parcích, či v přírodě a v řadě kulturních prostorů (muzea, památky, divadla, koncerty). K seznamování a setkávání však potřebují ne-heterosexuálové jiné prostory, především kyberprostor internetu a již zmiňované gay či lesbické kluby, hospody, restaurace, kavárny atd. V dalších běžných typech prostorů, jako nákupní či zábavní centra, ulice, náměstí, „klasické hetero“ hospody, restaurace, atd., dotazovaní tráví značnou část času, avšak netráví ho zde rádi a ani se zde neseznamují či nepotkávají. Když jsem nechal respondenty hodnotit fotografie 19 nejrůznějších prostorů jako náměstí, koupaliště, les, gay klub či obchodní centrum, pouze ve 3 z 19 případů by se dotazovaní cítili jako ne-heterosexuálové lépe než jako heterosexuálové. Konkrétně pak v prostoru gay kavárny, gay klubu a poblíž obchodu prodávajícího zboží ne-heterosexuálům.  Nejhůře by se pak respondenti jako ne-heterosexuálové cítili na koupališti. Podrobněji se analýze těchto výsledků zabývám v článku právě chystaného vydání časopisu Gender, Rovné příležitosti a výzkum.

gay evropaKdyž se ale dotazovaných zeptáme, zdali považují existenci gay/lesby prostorů za důležitou, pak vyjde, že asi 2/3 tyto podniky za důležité považují. Zhruba 8 z 10 ne-heterosexuálů už někdy takový podnik navštívilo a 2/3 dotazovaných navštěvuje takový podnik nejčastěji jedenkrát za měsíc. Více než nadpoloviční většina dotazovaných se pak shodne pouze na tom, že jsou tyto podniky významné, protože umožňují vydřovat jejich sexualitu bez přetvářky a zábran, a že tyto prostory umožňují bezpečně se s přáteli podobné orientace scházet. Jak je tedy vidět, tak tyto prostory jsou pro život ne-heterosexuálů podstatné a proto také jsou. Množící se komerční „gay friendly“ podniky prodávající nejrůznější zboží však apelují na lidskou marnivost a naplňují své zboží „gay friendly“ významy, které mají za cíl jim zvýšit prodej. Otázkou na závěr tedy zůstává, zdali se lidská sexuální jinakost nestává zbožím, či komoditou, kterou lze prodávat, šířit, podporovat, rozmazlovat a kultivovat do rozměrů, kdy možná zcela zapomeneme na to, že negativní je existence té heteronormativity a situace, za které k tomu všemu došlo. Možná se tedy časem dopracujeme do situace, kdy tu vznikne tolik segregovaných gay a lesbických průvodců a obchodů, že budeme moci Prahu nazvat gay metropolí. Pochybuji však, že se nám zde bude žít lépe, že zde bude lehčí zakládat stejnopohlavní rodiny, a že se menšinové sexuality stanou tímto běžnější součástí většinové společnosti. V Česku jsme celkem tolerantní, ale z hlediska zákonů a společenské reality stále dost pokulháváme za vyspělou Evropou.

Queer Praha’ ?

Závěrem bych tedy chtěl trochu idealisticky poukázat na jiný scénář, který by v Praze coby hlavním městě celkem tolerantní společnosti mohl nastat.  Praha by se mohla stát queer metropolí! Pojmem queer zde přitom nemám na mysli oblíbený moderní termín, který nahrazuje méně moderní termín gay. Už vůbec pak zde queer nepoužívám jako náhražku zastřešujícího termínu LGBT(IQ). Termínem queer zde myslím teoretický termín poukazující na možnost rozložit normy a zakotvit význam v odlišnosti, v diferenci a jinakosti. Taková ‘queer Praha’ by pak byla metropolí, v níž bude nerovná tolerance tolerujícího vůči tolerovanému převážena vzájemným respektem všech lidí.

Autor: Michal Pitoňák, sociální geograf

Návštěva vietnamského obchodního a kulturního centra Sapa

23.9.2013
P1180795

Kačerov – sraz u zastávky autobusu č. 113

V sobotu 21. září jsme zahájili podzimní semestr Lidové školy urbanismu komentovanou prohlídkou Sapy, vietnamského obchodního a kulturního centra v městské části Praha 12. S odbornicí na vietnamskou migraci do Česka, Terezou Kušnirákovou, jsme se setkali v 15 hodin na zastávce autobusu č. 113 na Kačerově. I před podmračené počasí byla účast hojná – okolo čtyřiceti návštěvníků. Ačkoliv akce probíhala nezávisle na v ten samý den probíhající události “Zažít město jinak”, do konceptu odlišného prožití Prahy vlastně skvěle zapadala. Prahu účastníci procházky toho dne skutečně zažili jinak – možná mnohem radikálnějším způsobem než ti, kteří si paralelně užívali ulic, v nichž byla parkující auta nahrazena stánky a kulturou. Mnozí z nich mohli poprvé zažít Prahu coby skutečně multikulturní město – tedy takové město, kterým by Praha mohla být, kdyby měla své přirozené etnické enklávy (China Town, Little India apod.). Komentovaná procházka přitom přinesla spoustu nových informací a zjištění i těm, kteří již lokalitu předtím navštívili, nebo do ní běžně jezdí nakupovat.

Účastníci zájezdu berou Sapu útokem

Účastníci zájezdu berou Sapu útokem

Ještě než jsme vstoupili do areálu, Tereza Kušniráková nás instruovala, že není vhodné v areálu fotit velkými foťáky. Lidé v Sapě nebývají příliš nadšení z novinářů, kteří o nich často píšou všelijaké bludy. Dále si máme  dát pozor na auta, v areálu se nedodržuje silniční zákon, jde o soukromý pozemek. Navíc podobně jako v Asii platí pravidlo “silnější vyhrává”, tj. lidé se vyhýbají autům, malá auta větším autům a podobně. Také jsme se dozvěděli, že do areálu přicházíme v den oslavy poloviny podzima, to je prý něco jako dožínky. No ale stal se z toho spíše den dětí a tak byly v areálu různé atrakce pro děti, respektive pouť. Kupodivu však atrakce téměř nikdo nevyužíval. Přestože se prý sobotu v Sapě za jediný den otočí cca 7000 lidí z celého Česka, areál působil celkem poklidně.

Jak jsme se od Terezy Kušnirákové dozvěděli, Sapa není ve skutečnosti žádná komunita a nikdo v areálu tohoto centra ani nebydlí. Jedná se o prostor, kde se dělá obchod, nebo vyřizují různé jiné záležitosti, jež ve většině případů nesouvisí se soukromým životem pražských obyvatel vietnamského původu. Nejedná se dokonce ani o nějakou obzvláště soudružnou komunitu. Když se v Sapě objeví krajan bez povolení k pobytu v ČR, ostatní Vietnamci jej údajně vyženou pryč.  To je vcelku pochopitelné vzhledem ke skutečnosti, že paranoidní čeští policisté, xenofobně považující Sapu za rejdiště kriminálních živlů, podrobují naše vietnamské sousedy důkladnému dohledu. V areálu prý bývají až čtyřikrát do týdne. Nikdo proto nechce riskovat své vlastní problémy. Octne-li se Vietnamský občan v Praze bez dokladů či patřičných razítek, v Sapě pomoc pravděpodobně nenajde. Ti nejzranitelnější se tak stávají ještě zranitelnějšími, často odkázáni zcela sami na sebe. Dále jsme se dozvěděli, že Sapa je přes noc prakticky liduprázdná. Zavírá se zde v 22 hodin, pak už v areálu bývají jen recepční a sekuriťáci. Zvěsti o tom, jak v areálu kvete tajný obchod s drogami, jsou tedy značně mimo realitu. Pěstírny marihuany zde nenašli ani policisté s infrakamerami. Také jsme se dozvěděli, že i mezi vietnamskými Pražany se začali vyskovat lidé bez domova. Jen v okolí Sapy, tedy v Libuši, jich prý je asi šest.

Vchod pro pěší

Vchod pro pěší

Další zajímavostí je to, že Sapa dříve bývala masokombinát. Dnes si areál pronajímá společnost Saparia, stále ještě však nedošlo na zkolaudování na jeho nynější účel. Stavební úřad MČ Praha 12 si údajně tuto změnu nechává jako tajný trumf, s jehož pomocí může lidi v Sapě vydírat – kupř. nakazovat bourání černých staveb apod., třebaže tyto zde byly již v době, kdy ještě Sapa bývala masokombinátem.

Mimochodem, Sapa není zkratka, jak si někteří lidé mylně myslí. Sapa je vietnamské město, prý něco jako naše Pec pod Sněžkou. Vietnamci si tento jednoduchý název údajně vybrali proto, aby jej Češi uměli vyslovit bez komolení. Co se nicméně interakce s Čechy týče, Sapa se pro ně otevřela až v roce 2008. Do té doby byla Sapa pro veřejnost uzavřena.

Co dalšího se v Sapě děje? Je možné se tam kupř. učit vietnamsky, chodit do školky, nebo do lékárny. Je zde svatební salon, lékaři, neziskovky, budhistická svatyně, slaví se zde narozeniny, pohřby… Zároveň zde nesídlí pouze Vietnamci, celkem tu je 16 národností. Kupř. také Číňani, Ukrajinci, Turci, nebo Poláci a další. Jednotlivé uličky v tržnici jsou řešeny stejným způsobem jako ve Vietnamu, tj. co ulička, to jiné zboží. Je tu třeba ulička s ratanovým nábytkem, ulička se světýlky, ulička se šperky… Vzájemně se odlišné druhy zboží nemixují.

Tento pán prý bojuje za to, aby Pražané neměli ze Sapy strach

Tento pán prý bojuje za to, aby Pražané neměli ze Sapy strach

V průběhu procházky jsme také navštívili pagodu a budhistickou modlitebnu, do které nás pustila milá paní, která se o pagodu a svatyni stará. V pagodě se k našemu překvapení nachází také fotografie Václava Havla, obklopená vším, co měl Havel rád, jako kupř. cigarety. Vietnamci v Česku údajně Havla velmi uznávají a mají v oblibě. Proto ho také uctívají ve své svatyni. Vedle svatyně se pak také nacházale velká pec, s pomocí jejíhož dýmu lze posílat různé obětiny svým příbuznám, ať jsou kdekoliv na světě. V Sapě je možné si koupit třeba papírové auto, spálit ho v peci a kouř symbolicky poslat svému příbuznému ve Vietnamu.

Průvodkyně Tereza poté návštěvníkům také koupila “moon cake”, zákusek, který se podle vietnamského zvyku má sdílet s ostatními. Jeden z účastníků se úkolu zhostil a měsíční koláček začal krájet a ostatním rozdávat.

Někteří lidé posléze začali nakupovat místní zboží. Někteří už přesně věděli, co chtějí, jiní byli ohromeni extockým sortimentem. Navštívili jsme také vietnamskou cukrárnu – v sklenicích byly v sladkém nálevu naložené různé pochutiny – želé, fazole, všelijaký rosol a luštěniny. Vyzkoušeli jsme půl-litrový kelímek směsi ze všech druhů, zasypaný ledovou tříští. Jiní si opodál koupili pravou vietnamskou kávu od trhovce s mobilní prodejnou. V samém závěru se všichni rozutekli do všelijakých restaurací. Někdo na šnekovou polévku, jiní na pho, nebo na pečený bůček. Někdo navštívil i místní supermarket. Z areálu už se pak účastníci dopravili každý po své vlastní ose.

Procházka se opravdu vyvedla a možná bude potřeba jí znovu zopakovat. Spousta lidí se v onen den snad přesvědčila o tom, že štvavé články o vietnamské kriminalitě nemají příliš pevný základ, a že vietnamské centrum navzdory domněnkám Ministerstva vnitra nepředstavuje pro své okolí ani pro Prahu žádné zvláštní nebezpečí. Snad byla i tato procházka, třebaže hromadná a organizovaná, jedním z mnoha krůčků na cestě v boření bariér mezi Pražany a našimi vietnamskými sousedy.

Jedna z komentovaných zastávek

Jedna z komentovaných zastávek

Pagoda se svatyní

Pagoda se svatyní

Modlitebna

Modlitebna

Sdílení "měsíčního koláčku"

Sdílení “měsíčního koláčku”

Pravá vietnamská káva

Pravá vietnamská káva

Skoro jako ve Vietnamu

Skoro jako ve Vietnamu

Vietnamská cukrárna - místo dortíků fazole a želé v sladkém nálevu

Vietnamská cukrárna – místo dortíků fazole a želé v sladkém nálevu

V Sapě mají i "nevěstu"

V Sapě mají i “nevěstu”

Místní mateřská š

Místní mateřská školka

Pečený bůček, místní specialita.

Pečený bůček, místní specialita.

Autorka: Michaela Pixová

Vacant Space Manual for Prague – City of a Hundred Spires and Countless Vacancies

19.9.2013

Manuál k nevyužitému prostoru v Praze byl vytvořen v rámci projektu Vacant Central Europe, který v roce 2013 finančně podpořil Visegrad Fund. Projekt vznikl z iniciativy budapešťského Centra současné maďarské architektury KÉK (HU) a ve spolupráci s organizacemi Bec Zmiana (PL) Napraw Sobie Miasto (PL), 4AM Fórum (CZ), Archimera (SK) a PBlog (SK).

 

Vacancies are like different moments in life; emerging and disappearing as time goes by. The more time passes, the more of them see the light of day, but only a few seem to last. Prague also exists in time, an ancient city that has lasted over a thousand years. And as time changes, the city changes with it, building the new while leaving spaces – vacant – behind. In Prague, a wide variety of vacant spaces can be found, from feudalism and the industrial revolution, to soviet dominion and today’s contemporary capitalism. From abandoned baroque mansions to underused factories, empty flats or office spaces, each had left a mark in a different time and different part of the city. They all had different destinies and some of them eventually found new uses.

Vacant space in Prague has undergone a huge transformation during the past approximately half a century. While the central planning and shortage economy during communism produced a huge amount of vacancies in the historic core, where various ancient buildings were neglected due to massive concentration of development in peripheral residential and industrial zones, the current political-economic system has been mainly producing vacancies through real estate speculation and overbuilding.

After the Velvet revolution in 1989, Prague experienced a boom of property development due to the city’s new found role as a metropolis being integrated into the global capitalist market; a role that was further enhanced by Prague’s particular charm which worked as an enticement for foreign investors and companies. With the transition from planned to market economies, most property in the city came under private or municipal ownership. Unlike Budapest, a big proportion of Prague’s housing stock was subject to restitution, which considerably affected the residential structure of the historic core; residential buildings inhabited by several households and other types of property suddenly became owned by the heirs of their pre-WW2 owners. Other property came under the management of the new democratically elected municipal government.

For the new owners and managers of property, particularly in the highly lucrative part of the city, it was very hard to resist the pressure of commercial interests and the prospect of financial gain, causing many cases of speculative development to emerge. These speculations have now become characteristic of Prague’s vacancies. In a city such as Prague, where every square meter is in high demand, you’d be hard pressed to find a better way of explaining the existence of empty buildings in a monument preserve protected by UNESCO, or the coexistence of the historic core and extensive brownfields that sit right next to it. Many vacant plots of land, as well as empty solitary buildings, are being underused simply in the interest of exploiting the invisible hand of the market. And many vacancies are still being built in the interest of this market, and its future crisis.

From the perspective of spatial distribution, vacancies in Prague are sprinkled all over the city. They exist as solitary houses, undeveloped lots and brownfields, technical infrastructure and public works buildings, as well as old yards, basements and cellars, warehouses, abandoned shops, or empty apartments and offices. There is a bit of everything and the list does not end here. The most notorious examples of vacancies are large buildings under heritage protection, where the economic interests of private owners are in conflict with the interests of the public and heritage protection. In cases where the public and professionals challenge certain insensitive redevelopment plans, it is often easier to let the old property decay, intending to tear it down at a latter date by proclaiming its reconstruction impossible when the building comes into a state of complete disrepair. The most famous examples of such proceedings in Prague include the building of a former steam spa on Apolinářská street in Prague 2, the historical baroque mansion known as Cibulka in the Košíře neighborhoud in Prague 5, and the historical villa Petynka in the Břevnov neighbourhood in Prague 6. However, similar examples are countless, including vacant property under municipal ownership.

The most obvious vacancies are several centrally located brownfields that fall under the category of the so-called “large development areas”. In the inner city, we can find the railway yards in the Smíchov and Holešovice neighbourhoods (Prague 5 and 8) and the Masarykovo railway station in the historical core of Prague 1. These large plots with a history that reaches to the pre-WW2 era have remained underused since the cessation of the totalitarian regime. In the meantime, they have changed ownership several times, along with the planned development. Despite the turbulent ownership and planning evolution, building on these plots is still limited by the development enclosure. Officially this is due to the conception of their future use not having been verified by detailed land-use planning documentation and supporting land-use planning information; the main prerequisites for building to start. But in a city famous among developers for its clientelism, it would be foolish to think that these are the only reasons – the 2008 economic crisis has certainly played a role here too. Nonetheless, the current owners, big development companies such as Sekyra Group, Orco, or Masaryk Station Development, have already presented the public with visualizations of the projects they plan to build on these lots, all of which use ludicrously oversized dimensions and have never undergone a consultation process with the public.

With regards to the brownfields found in the inner city where the development enclosures do not apply, a few vacancies of industrial character can be found in the old docks of the rapidly gentrifying Holešovice neighbourhood (Prague 7), north-east from the Bubny brownfield, as well as in the predominantly gentrified Karlín neighbourhood (Prague 8), a former industrial zone which in the past principally served the engineering production of the ČKD company. The same company had spawned more vacant spaces in north-eastern Prague’s Vysočany neighbourhood (Prague 9). In the Nusle neighbourhood (Prague 4), a former brewery under heritage protection takes up considerable space and is now due to be demolished and replaced by luxurious residential housing.

Apart from a few other smaller-scale brownfields, it is worth mentioning the freight train station in Žižkov, known as Nákladové nádraží Žižkov, which is located in the centre of the Prague 3 district. The development of this extremely attractive plot of land has been the subject of lively debates due to vigorous attempts of the professional public to save the main building, an example of functionalist architecture from 1936. Since the development enclosure had been lifted from this area by the City Development Authority, the land’s owners, Žižkov Station Development (a company founded by the Sekyra Group and ČDCzech Railways) and a consortium of the Discovery Group and Grainger Trust companies presented several plans for commercial development in the area, some of which have included high-density high-rise development. Thanks to a change of political representation in the district the building has finally been declared a cultural heritage site. While the northern part of the brownfield will likely soon undergo oversized commercial development (already being opposed by the public), its considerable part in the south now has a potential to serve something more beneficial for the city.

Figure 1: Overview of 15 large development areas in the capital city of Prague

Source: Útvar rozvoje města (City Development Authority)

Source: Útvar rozvoje města (City Development Authority)

It is nonetheless interesting and paradoxical that the most prevalent vacant spaces are the ones that are being built now or have been erected in the most recent era. The capitalist economy is prone to overbuilding, and post-communist urban environment was hungry for development. With the approaching turn of the millennium, Prague called for new up-to-date offices and retail spaces, as well as modern residential dwellings, etc. Somehow, this development boom still continues despite the fact that the offer now exceeds the demand, and many spaces remain vacant.

This can be attributed to multiple mechanisms that take place in contemporary Prague. Over the past 20 years, many citizens have fled to the suburbia, accomplishing their “American dream” and leaving their crowded dwellings in the peripheral high-rise housing estates behind. The outskirts of the city are covered by countless warehouses, wholesalers, supermarkets and shopping malls, out of which some have already gone out of business as newer ones are being built closer to the city centre. Despite the 2008 economic crisis, or maybe because of it, the unfettered development continues, producing masses of built environment that one day will be completely redundant – or, hopefully, available for new, alternative uses.

 

1.1 The right to a creative use of vacant spaces

As regards the possibility of creatively reusing vacant spaces, there is a considerable difference between public and private space. What they share in common is the fact that none of them can be legally used for cultural and innovative purposes without permission.

The use of public space is managed by individual municipal districts, out of which each has a department that deals with transportation and other related issues. This department has a special section which deals specifically with the occupation of public space (“zábor veřejného prostranství”). Any kind of use, be it commercial or non-commercial, has to be reported and granted permission by the municipal district. The use is not free of charge –users must pay a fee to the municipal district as well as rent to the owner of the space, which are usually authorities responsible for transport communications or greenery. Free of charge use of public space is allowed only for busking, although there are some restrictions on cultural production in the historical core.

To understand the use of nonpublic vacant space one must first review some basic information concerning vacant spaces and their legal (but partly also mental) relationship to their owners. Ownership here plays a crucial role, since in the context of the Czech capital, private ownership quickly became one of the most preached and professed values of the new political-economic regime. Unrestrained accumulation of private ownership is seen as the symbol of freedom and democracy by many Czechs, while other forms of ownership and various regulations tend to be perceived as attributes of the totality which nobody wants to come back. As a result, there is no such thing as “an abandoned property” in the current Czech law. All property in Prague belongs to an owner (in fact, public space too), be it a private owner, the municipality (and related authorities), or the state. Private owners have a full and free right to dispose of their property the way they want to, including leaving the property dormant to decay. Due to this fact, any kind of alternative use of a vacant space strictly depends on the will of its owner, and all uses of property unauthorised by the owner are treated as trespassing. The current Czech law does not operate with the term “squatting” and squatters have therefore never had any legal protection under Czech law. Private owners on the other hand enjoy a very efficient, almost sacrosanct protection.

As a result, negotiations with private owners regarding alternative uses of their property are typically very unequal. Cases where negotiations result in the owner’s consent to an alternative/creative/innovative use are usually only the ones which are in favour of the owner and his interests. Alternative uses of vacant spaces are typically agreed upon only if the owner is for example currently unable to find a more profitable use (wealthier tenants or investors) for his/her property, or if the prospect of alternative use comes with other incentives, such as the protection of the building from thieves or unwelcomed occupants, improvement of the building’s (or the owner’s) image and reputation, or the owner’s hidden intention to accelerate the building’s decay or the tenants’ displacement. Most negotiations between “alternative users” and private owners take various forms of temporary barter, which give the owner a significant proportion of control over the use of his/her property and the ability to dispose of it on the basis of his/her current needs (e.g. the ability to displace the tenants in case of an unexpected business opportunity, etc.)

People interested in alternative/creative/innovative reuses of vacant spaces in Prague, or various activists who criticise the lack of affordable housing in Prauge, often challenge the fact that private owners in the Czech Republic have almost unlimited rights and very low responsibility for the social context of their ownership. Extremely low property taxes further facilitate their ability to accumulate private ownership without contributing anything to the community. The owners’ only duty is to ensure that their property and its use do not threaten other people (e.g. when their building is in bad condition and crumbling). In such cases the municipal construction authority can demand rectification, such as the installation of safety nets that prevent walls from falling on pedestrians. In cases of buildings under heritage protection, inappropriate care can also be fined by the Prague City Hall Heritage Department. Unfortunately, fines are typically not high enough to encourage certain private owners, especially companies that dispose of large capital assets, to take proactive steps in improving the condition of their property. There is also no legal tool that can be used to force the owner to start using his/her property. Furthermore, frequent fines sometimes lead owners’ to resell their property, which further complicates heritage protection and negotiations with the authorities, as well as prolonging the building’s vacancy.

The new civil code, which will apply starting January 1st 2014, will introduces the principle of the so-called „dereliction“, defining a situation where owners don’t care for their property (house or land) with an intention to get rid of it. According to the new civil code, such property can be taken away from the owner in favour of the municipality. In cases where the owner raises a claim upon his/her ownership, the court will demand evidence that the property has not been abandoned and that the owner has exercised his or her proprietorship. There is however no exact definition of the way proprietorship should be exercised or the date from which the length of vacancy should be measured. Legal proceedings concerning the “dereliction” will likely be lengthy and complicated. In cases of lucrative property in Prague, it may also lead to a multiplication of reselling and repurchasing of the property by its owners.

Even if the municipality finally wins a battle over a neglected property, there is no guarantee that the building will be available for new creative reuses. In fact, even municipalities own a considerable amount of underused property. If such cases are to be challenged, it has to be proven that the owner (or commissioned administrator – municipal districts) does not perform the duties that result from the Act No. 131/2000 Coll. on the Capital City of Prague. Unfortunately, the description of these duties is not very specific. Also, “dereliction” in case of municipal property is relatively hard to prove (e.g. in cases of property that serve strategic purposes).

The city nonetheless often speculates with its property just like private owners. This is another reason why the city is sometimes reluctant to provide the public with information about municipal property available for various creative reuses; not only does it have other schemes for a buildings’ future use, but it also attempts to withhold information about the extent of idle municipal property from the public. Sometimes even municipally owned listed buildings can be neglected, in which case the city can be fined by the municipal heritage department. This system is, however, quite tricky. Despite the fact that the department exercises some state power, the city’s executive board has the power to change its organizational structure and to name its heads. As a result, bureaucrats responsible for heritage protection typically pursue the same political orientation and interests as the municipal leadership. Therefore the battle over heritage protection, use of vacant space, and creativity in the city still lasts and will likely continue for a long time.

Figure 2: Pohořelec – squatters’ attempt to call attention to historical monuments falling victim to speculative practices

pohořelec

Source: Lidovky.cz

1.2 The Praguewatch map of vacancies in Prague

The idea to create an internet map of vacant spaces in Prague fit very well into the activities of the Prague based civil association Praguewatch. Since Praguewatch is concerned with a bigger internet mapping project which had been initiated prior to the Vacant Central Europe project, the map of vacancies in Prague is not an independent map that exists on its own but come into being as part of an already existing map (www.praguewatch.cz). The main objective of this map is to map all problematic issues and contested cases in Prague’s urban development and provide critical analysis, be it from architectural, historical, social, legal, environmental, or other points of view. The original mapping project, whose creation in 2010 was supported by the Open Society Fund Praha, uses the Ushahidi platform for crowdmapping.

The map of vacant spaces was therefore created in the form of an additional category on the already existing map that is categorized by a variety of issues. Along with the category of vacant spaces, the map includes the following categories: Praha ekologická (environmental issues), Praha občanská (citizenship issues), Praha politická a administrativní (political and administrative issues), Praha mobilní (transportation issues), Praha kulturní (cultural issues), Praha sociální (social issues), Pražské úřední aktuality (official updates), Z médií (information from media) and Pražská demoliční tour (damaged and demolished buildings in the Prague monument preserve). These categories can overlap with one or more other categories, for instance, when a building is abandoned, but is also on the list of cultural heritage sites and part of public debates, or if it is related to transportation, such as the Masarykovo railway station. Each issue/case on the map is accompanied by its description. New cases/issues and their descriptions can be added to the map by the public, however, each one of them has to be reviewed and confirmed by the map’s administrators in order to prevent the map from becoming a source of misleading information or disinformation, as well as attempting to keep a certain degree of unity and comprehension in the form of all descriptions.

Figure 3: The map of vacant spaces in Prague by Praguewatch

Source: praguewatch.cz

1.3 Case studies of vacant properties and creative and innovative reuses:

Prague is full of vacant spaces and probably the most interesting are the ones that have been creatively reused or where attempts have been made for such reuse.

Squats: If we look back into the history of Prague, we cannot ignore certain projects from its golden era of squatting in the 1990s. Unfortunately, all squatting projects were violently terminated by the authorities, and the current atmosphere around squatting is very hostile. At the moment, there is only one semi-legal squat in Prague.

In Czech history the most renowned squat was the Ladronka squat, a municipally owned farm estate in Prague 6 occupied by the members of the Anarchist Federation, and transformed into an autonomous socio-cultural and ecological centre. The project survived for seven years, but over time declined as the squatters got tired of negotiations with the Municipality. The negotiations surprisingly resulted in a contract concerning the squatters’ rights and duties in relation to the occupied building, but further cooperation ended in failure as the authorities never legalized the autonomous centre, fearing its political orientation. Accompanied by many protests and demonstrations, the squat was violently evicted in 2000, sold to a private company and rebuilt into a commercial recreational centre. Another significant squatters’ project was initiated in 1995 by a group called Medáci in the old part of Střešovice neighborhood in Prague 6. Receiving verbal consent of the neighbouring residents, a group of young people disillusioned by the unavailability of affordable housing occupied three abandoned historical working-class houses. The project extensively engaged in the grassroots development of the local community, nature protection, support for noncommercial culture, monument preservation etc. The occupied houses played the role of a local community centre, involving also children, seniors, the homeless and people with mental disabilities. The attempts to legalize the squat did now work out as the local authorities sold the buildings and evicted the squat by means of a security agency.

The longest existing squat in Czechia (1998 – 2009) was the autonomous center Milada, an abandoned villa in the Trója neighborhood. The building did not officially exist due to its removal from the real estate cadastre, which came about as a result of a planned demolition of the building in the past. Although officially nonexistent and abandoned for several decades, the villa was administrated by the Institute for the Research of Information. The police raided the squat several times, finally succeeding in June 2009 when the building was again registered in the real estate cadastre. Contemporary Minister of human rights arranged temporary housing for the squatters in a half-empty building in the Truhlářská street in the historic core. The building was being speculated with and its owner was suspected of intending to get rid of the remaining tenants, as the building was planned for commercial redevelopment. For one year part of the house functioned as a lively centrally located communal centre known as Truhla, which served for grassroots cultural activities and community gatherings (involving bike repairs workshops, communal cooking, discussions, screenings, art and sports classes, exhibitions and concerts in the basement [figure etc.), something very unique in the commercialised and touristified city centre. Not surprisingly, the squatters and tenants made friends, outsmarting the owner and his plans. The squatters nonetheless had to leave after their one-year contract ran out.

The one year period of the squatters’ residence in the city centre was very important in terms of developing and testing new ways of gaining access to a new vacant space. In one year, the squatters had zero success in negotiating with various private owners. They also tried to raise awareness about the high number of underused buildings in the city by organizing a spectacular protest occupation of the historical building of the former steam spa in Apolinářská Street in Prague 2. The building had long been (and still is) in the state of disrepair. The occupiers were consequently evicted by a special commando and charged with trespassing. After a more than 15 month proceeding, the city court decided that the occupation could not be considered a criminal act, also recognising that the building had not been taken care of by the owner for a considerable period of time.

Currently, a number of former occupiers of the squats listed above have found a refuge in Cibulka, a historical baroque mansion in Košíře neighbourhood in Prague 5. In this case the owner, which is a travel agency Autoturist, fails to fix the property according to the demands of the preservationists. The squatters are now allowed to use the property (according to some opinions the owner is hoping it would speed up the dereliction) in consequence of several events. The agreement between the squatters and Autoturist was achieved thanks to the involvement of the civil organization A2 and its initiative Oživte si barák (Enliven Your House), whose aim is to raise public awareness of the number of decaying historical buildings in Prague. Under the squatters’ administration the building has served as an independent cultural centre with a regular weekend program.

Vacant space and the creative class: In comparison to the squatters, members of the creative class in Prague have a much easier access to vacant spaces. In that sense Prague is no different from other major cities. Artists, creative professionals and students are willing to pay rent and do not challenge the status quo of the society in the same way the squatters do. Some of them even welcome the possibility of cooperating with commercial interests. And there are others, that don’t demand anyone’s permission for their spontaneous activities in various vacant spaces. Here are just a few interesting examples of creatively reused spaces in Prague, divided into two groups: longer-term projects and one-off projects.

1. Longer-term projects:

Trafačka is an alternative cultural and art centre with gallery spaces and art studios, established by a group of artists in a dilapidated former electrical transformer station on Kurta Konráda street in Libeň, Prague 9. The industrial space is especially suitable for large-scale art pieces and occasional cultural events, including performing art. Trafačka is also connected to an old residential corner building, which mainly serves as studios. Both spaces belong to the PSN, a company engaged with property investment and management, which is currently unable to use the property in a more profitable way. The space is ran non-commercially, although the barter between the owner and the artists is clearly very mercantile – the artists play the role of custodians and their presence and activities significantly improve the local disconsolate neighbourhood. It is likely that the project won’t last much longer, as the owner does not invest into its’ repairs and in fact plans to demolish it in the future.

Karlín Studios is an art centre in a building within a former factory complex of ČKD in Křižíkova steet in Karlín, Prague 8. The space is leased out by the development company Karlín Real Estate Group, which is responsible for the gentrification of the centre’s surroundings. In order to function as an art centre, approximately 80 000 Euro had to be invested into the building’s reconstruction. Currently it contains two galleries and several art studios. The artists have to pay rent, but part of the rent is also paid in the form of art pieces. The co-owners are aware of the creative potential of art for the economy and development and Karlín Studios is probably the best example of culture-led redevelopment in Prague, although most people in the area don’t know about it. The building is still planned for future commercial redevelopment; the artists are only temporary “custodians”.

Figure 4: Karlín Studios

IMG_5945

Source: Michaela Pixová

Klubovna is a non-commercial independent student club located in a municipally owned building of a former nursery on Generála Píky Street in Prague 6. The club is operated by a student civil group Povaleč, who managed to gain the right to use the derelict building in a selection procedure launched by the Municipality of Prague 6. The program of Klubovna is focused on art youth music, theatre, film screenings, workshops, flea markets etc. Despite the club’s benefits for the local youth community, the approach of the local authorities towards the club is very biased. Most of them don’t really approve of it; the students won their lease only thanks to the support by a few young councilors at the city hall.

Bubenská is a huge heritage building of the former electricity company next to a busy junction of the expressways Bubenská and Nábřeží Kapitána Jaroše in Holešovice neighbourhood, Prague 7. The building belongs to Orco Real Estate Group, which now leases the building to artists and other creative professionals. In 2009, after the building got vacated by its main lessee, the Česká Spořitelna bank, Orco was unable to find a new lessee, supposedly due to low standards unsatisfactory for rich clients and outdated aesthetics of the interior. The building could not be updated due to its heritage protection. The functionalist style on the other hand appealed to the creative professionals and Orco reoriented its focus towards this new type of clientele. Nowadays many offices in the building are rented out to various NGOs, architects, artists etc., the ground floor also serves for the publisher of an art magazine and cultural events, including exhibitions, concerts etc. The owner is allegedly pleased by the fact that his creative lessees have upgraded the image of the building on the market; on the other hand it is obvious that these current lessees will be displaced in favor of a richer client interested in leasing the space.

Figure 5: Orco – Bubenská

IMG_6265

Source: Michaela Pixová

2. One-off projects:

4+4 dny v pohybu is an annual festival of contemporary art, each year held in various different premises, typically a combination of official cultural venues and other unusual spaces, typically various underused buildings or industrial spaces. The festival consists of performing arts, exhibitions, games, discussions, guided tours etc. During almost 18 years of its existence, the festival has used the premises of the waste-water purifying plant in Bubeneč, industrial halls ČKD in Karlín, former brewery in Holešovice, a former brick factory in the Šárecké valley, or a former dental clinic in Jungmannova street and others. Each year, the organizers have to look for new spaces and negotiate with new owners, both private and municipal. Despite the good tradition and professionalism of the festival, the negotiations tend to be quite challenging.

CODE:MODE is a fashion fair of independent designers and artists. It was held several times in the Karlín Hall, one of the former industrial ČKD halls, which unfortunately recently underwent redevelopment. The fair has also been held at the riverfront, on the Střelecký island on the Vltava river, in the Bubenská space (described above) and in an empty residential building in Karlín.

Figure 6: CODE:MODE in the Karlín Hall

Source: Michaela Pixová

Source: Michaela Pixová

Festival Květy zla (Flower of Evil) was an event held at the freight train station Nákladové nádraží Žižkov in May 2011 as part of an exhibition Veřejný zájem (Public Interest). The organizers of the festival arranged an improvised stage on one of the railway platforms within the complex of the freight station. The unauthorised and spontaneously held set of concerts was attended by approximately one hundred people. The message behind the concert was a critique of the possible demolition of the whole industrial complex.

1.4 Proposals for innovative reuses of vacant properties

Prague is big city with a huge creative potential. There are tens, maybe hundreds of thousands people with a sense for creativity, innovativeness and experimentation. Lots of people have countless ideas and ambitions. The city certainly does not suffer from lack of ideas in terms of creative reuse of various vacant spaces. But Prague mainly lacks the following: political will and bureaucratic flexibility; less regulations and obstacles for the creative public, and more regulations and requirements for the private owners; bigger transparency of the way the city handles municipal property. On top of that, the city would benefit from a much bigger involvement of culture in strategic planning and more financial support for various local initiatives, including the pop-up ones. If some the above listed aspects of the use of vacant space undergo certain reform, a huge variety of changes could happen. To give a few examples, the freight train station in Žižkov could for instance serve as a film archive, (which has already been proposed by the National Film Archive itself), the brownfield in Hradčanská metro stop could be turned into a food market, or the steam spa in Apolinářská street could become a communal cultural centre. The few remaining old factory buildings in the city should be saved and kept for cultural events which require grimy industrial aesthetics, such as art exhibitions, site-specific theatre, or alternative music shows. Empty window shops in the city could be used as pop-up shops or a democratic space for sharing grassroots information, messages, statements etc. Instead of being redeveloped into a luxurious residence, the former brewery in Nusle would be more useful as a university campus with dormitories, student clubs, canteens and a library. Smaller-scale vacant spaces all around the city could turn into rehearsal rooms and local community centres. Plots of vacant land and various ruins should be, at least temporarily, used for guerrilla gardening, or turn into more official community gardens and outdoor exhibition places. Some dilapidated buildings might be used as graffiti walls, skate parks, or festival sites. In order to enhance the local community in Prague, which in fact does not quite exist, all available and easily accessible vacant spaces should be used for different kinds of communal and social services, such as bike repairs workshops or various low-cost eateries. Sometime all that is needed is an alternative little corner to sit down and hang out for a while – maybe onto a thrown out sofa, or improvised seats, accompanied by a pile of books that someone put away. Sometimes all that a vacant space needs is a bit of original decoration – it can be decorated with all kinds of spare materials, clothing, old furniture, toys, tires, newspaper etc. The fact that we cannot do these things already is mainly due to structural reasons. But big part of it is also due to people being lazy – lazy to deal with the authorities. And often also confused – not even sure where to start. This is what the following chapter will be about!

 

1.5 Ideas for a toolkit

So what exactly should we do first in case we want to use a vacant space for creative purposes?

1) We should think about the project we want to do and then look for an ideal spot for such project, or the other way round. We should also know what materials and equipment, or how much money we will need for our project. There is no point in trying to find a suitable space unless we have thought about this.

2) Once we know what we are doing and where we are doing it, as well as where we are going to find everything else we need for our project, we should know whether we want to do the project spontaneously without anyone’s permission, or whether we need our project to be authorised by the owner or the authorities. It is good to remember that squatting is generally highly repressed in the Czech Republic, even a short unauthorised occupation will be regarded as trespassing.

3) In case we decide for a spontaneous activity, we must think about our strategy – how can we do it so that we don’t get arrested or fined? How do we do it so that people don’t notice us or do not get the feeling that we are doing something illegal? Or how do we do it so that people actually support us?

4) If we decide for a more permanent use or something more official, we must find out who is the owner of the space. Remember! In Prague people worship the ownership!!!

5) In order to find the owner, we use the cadastre of real estate in the Czech Republic, called “Katastr nemovitostí“. The register of the cadastre can be found at the website of The Czech Office for Surveying, Mapping and Cadastre (Český úřad zeměměřičský a katastrální).

6) In order to find the property we are interested in, we must know its address – the name of the neighbourhood and the building’s registry number. Buildings (or entrances) in the Czech Republic have two numbers: the smaller one that goes by twos is usually the orientation number and the bigger one is often the registry number (číslo popisné).  If we know the address, we click on “vyhledat stavbu” (search building) at the cadastre website, than we fill in the name of the city, the name of the neighborhood, and the registry number of the building. After pressing “vyhledat” (search), we receive the name of the owner.

7) If the owner is private, we have to try to find him/her/its contact via google. If we are not successful, we visit the building and try to look up the owner. Than we try to negotiate about our idea for a creative reuse. We must be prepared that in most cases the owner is not even interested in talking to us, not to mention meet our wishes. For that purpose it is always a good idea to have an attractive plan that the owner might find appealing and potentially beneficial for his own interests. Not that this is cool, but somehow we need to be convincing. If we get refused, we repeat the whole search again.

8) If the building we want to use is municipally owned, we should find out what institution of municipal district administers the particular building. We try to contact them – generally it is much better to pay a personal visit to the head of the institution. In case of municipal districts, it is probably advisable to pay a visit to the department that deals with municipal property (majetkový odbor).

9) If we want to use public space, we have to remember that no public space belongs to nobody. In fact, even though the space is considered public, it often has to be leased out by the institution in charge of its management and keeping. For this purpose we should visit the town hall of the respective district and visit the office that deals with the occupation of public space (zábor veřejného prostranství), typically it is part of the transport department, sometimes connected also with the department of land-use planning. In some districts organizing cultural events is for free, in others a fee has to be paid, on top of paying a rent to the institution in charge of the premises we are interested in using.

Author: Michaela Pixová

 

 

 

Tisková zpráva: STARTUJE PRVNÍ ROČNÍK LIDOVÉ ŠKOLY URBANISMU

18.3.2013

Praha 18. 3. 2013 – Občanské sdružení PragueWatch zve veřejnost na přednáškový cyklus nejen o urbanismu, ale především o lidech ve městě.

Občanské sdružení PragueWatch zahajuje ve spolupráci s Galerií J. Fragnera díky grantu Nadace české architektury první ročník osvětového cyklu přednášek pro veřejnost. Po úspěšném nultém ročníku, který proběhl v roce 2012 a věnoval se problematice územního plánování, je pojítkem letošních přednášek otázka „KDO JAK ŽIJE VE MĚSTĚ?“

Obyvatelé spolu s městem tvoří systém sociálních a ekonomických vztahů, který je třeba chápat jako celek. Lidová škola urbanismu 2013 představí město jako místo pro život heterogenních skupin obyvatel, jež se od sebe liší nejen svým socioekonomickým postavením, věkem, etnikem, rasou, národností, pohlavím či sexualitou, ale i možnostmi město užívat a ovlivňovat jeho další vývoj i svoji pozici v něm. V rámci cyklu proběhnou přednášky a panelové diskuse k tématům jako vliv neoliberální ekonomiky na městské rozhodování, obecní bydlení a chudoba, charakter pražské zástavby, proměna Holešovic či vliv diskurzu o bezdomovectví na život a užívání veřejného prostoru v Praze. Součástí cyklu je také komentovaná prohlídka vietnamského kulturního centra Sapa (podrobný program v Příloze).

Cyklus Lidové školy urbanismu 2013 bude zahájen v pondělí 25. března 2013 v 18:00 v Galerii J. Fragnera (Betlémské nám. 5a, Praha 1) přednáškou  Luďka Sýkory, který je docentem na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a vedoucím Centra pro výzkum měst a regionů. Luděk Sýkora bude hovořit o procesech transformace sociálně-prostorové organizace měst v postkomunistickém období, k nimž patří i suburbanizace a utváření uzavřených a paralelních světů sociálních skupin, tzv. rezidenční segregace. Vstup na přednášky a další program v rámci cyklu je volný.

Kontakt:

Michaela Pixová
Praguewatch, o.s.
E-mail: mpixova@hotmail.com
Mobil: 777 145 003

Lidová škola urbanismu 2013 na webu: http://www.praguewatch.cz/page/index/12.
Leták: http://www.praguewatch.cz/soubory/LSU/LSU_2013.jpg.
Událost na Facebooku: https://www.facebook.com/events/260896780711725/.


Příloha: LIDOVÁ ŠKOLA URBANISMU 2013: PROGRAM

 

Přednáška: „Nové sociálně-prostorové formace“

25. 3. 2013, 18:00, Galerie Jaroslava Fragnera (Betlémské náměstí 5a, Praha 1)

Přednášející

Doc. RNDr. Luděk Sýkora, Ph.D.

Sociální geograf

Anotace:

Přednáška se bude věnovat dvěma procesům transformace sociálně-prostorové organizace měst v postkomunistickém období. Nejdříve se zaměří na proces suburbanizace a utváření městského regionu prostřednictvím integrace míst bydlišť, pracovišť, služeb a zábavy provazující jádro města s jeho narůstající suburbánní zónou. V druhé části bude diskutovat otázky rezidenční segregace, zejména utváření uzavřených a paralelních světů sociálních skupin.

Přednáška: „Kdo vládne městu? Vliv globální neoliberální ekonomiky na městské rozhodování“

29. 4. 2013, 18:00, Galerie Jaroslava Fragnera (Betlémské náměstí 5a, Praha 1)

Přednášející:

RNDr. Michaela Pixová, Ph.D.

Sociální geografka

Anotace:

O rozvoji soudobého města již nerozhodují politici, ale především velcí ekonomičtí hráči, kteří urbanismu využívají jako nástroje k vytváření zisku. Město není plánováno s ohledem na udržitelný rozvoj a potřeby svého obyvatelstva, nýbrž s ohledem na potřeby investorů a developerů. Tento rozvoj má dalekosáhlé dopady na různé znevýhodněné skupiny obyvatelstva, zejména formou tzv. gentrifikace, tedy omlazováním městských čtvrtí přísunem investic a movitějšího obyvatelstva. Přednáška se bude věnovat zejména vlivu neoliberální ekonomiky a gentrifikace na městské prostředí a jeho obyvatelstvo.

 

 

Přednáška s panelovou diskusí na téma „Obecní bydlení a chudoba – věc veřejná“

3. 6. 2013, 18:00, Galerie Jaroslava Fragnera (Betlémské náměstí 5a, Praha 1)

Diskutující:

Dipl. Ing. Jakob Hurrle

urbanista

RNDr. Roman Matoušek, Ph.D.

Mgr. Petr Kučera

Sociální geografové

Anotace:

  • Romové a chudoba v českých městech
  • Vznik sociálně vyloučených lokalit – ekonomika, politika, kultura
  • Obecní samospráva, obecní bydlení a (ne)podpora chudých
  • Důsledky a rizika sociálního vyloučení pro společnost a pro jednotlivce

 

Přednáška „Process of negotiation and public opinion“

Přednáška se bude konat v červnu v Galerii Jaroslava Fragnera (Betlémské náměstí 5a, Praha 1)

Přesný termín bude upřesněn po dohodě s přednášejícím.

Přednášející:

Prof. Zoran Stiperski

Sociální geograf z University of Zagreb

Anotace bude doplněna později.


Procházka: „Návštěva vietnamského obchodního a kulturního centra Sapa“

21. 09. 2013, 15:00 – sraz v stanici Kačerov, na zastávce autobusu č.113

Průvodkyně:

Mgr. Tereza Kušniráková

členka výzkumného centra GEOMIGRACE Přf UK

Člověk v tísni

Anotace:

Podle některých názorů je Sapa nebezpečné rejdiště vietnamských obchodníků s drogami a gamblerů, které ohrožuje český stát. Pro druhé místo exotických nákupů a stolování. Pro třetí hlavní centrum obživy a kulturního a společenského dění v zemi, jejímiž obyvateli nejsou považováni za rovnocenné spoluobčany. Společně s odbornicí na vietnamskou migraci do Česka Terezou Kušnirákovou se podíváme do více i méně známých zákoutí vietnamské Sapy a nahlédneme do světa Pražanů vietnamského původu, který je zahalen mnoha stereotypy, ale především velkou porcí neznalosti. Dozvíme se mimo jiné také to, jakou roli Sapa hraje v procesu integrace Vietnamců do české společnosti, jak Vietnamci vlastně vnímají nás Čechy.

Přednáška „Charaktery Prahy“

30. 9. 2013, 18:00, Galerie Jaroslava Fragnera (Betlémské náměstí 169/5a, Praha 1)

Přednášející:

Ing. arch. Tomáš Vích

architekt

Anotace:

Praha se skládá z různorodých částí města, které mají svůj specifický charakter urbanistické struktury zástavby, způsobu života a skladby místních obyvatel vytvářející místní kontext a génius loci. Jsou to zástavby – rostlá, bloková, monobloková, vilová, sídlištní a satelitní. Přednáška si klade za cíl vzájemně porovnat klady a zápory typických čtvrtí a nastínit způsoby posilování jejich charakteru, který by zachoval klady a eliminoval zápory.Budou diskutovány zkušenosti z publika.

 

 

Přednáška: „Proměna Holešovic“

29. 10. 2013, 18:00, Galerie Jaroslava Fragnera (Betlémské náměstí 169/5a, Praha 1)

Přednášející:

Ing. arch. Jana Zdráhalová, Ph.D.

architektka

Anotace:

V posledních 20ti letech je možné pozorovat na území Prahy proměnu původních industriálních objektů na  objekty nabízející nové funkce, často se jedná o luxusní bydlení nebo výjimečné služby. Podobné transformace historických částí měst se objevují v západní Evropě již od 70. let. Příspěvek nastíní základní charakter těchto změn, způsob, jakým se nová zástavba začleňuje do původní struktury, i význam přikládaný nové architektuře.

7. Přednáška s panelovou diskusí na téma „Město a diskurs“

25. 11. 2013, 18:00, Galerie Jaroslava Fragnera (Betlémské náměstí 169/5a, Praha 1)

Přednášející:

Mgr. Jan Šamánek

sociolog

Anotace:

Jakým způsobem a v jakých kontextech mluví média a oficiální dokumenty o veřejném prostoru a bezdomovectví v Praze? A jaký to má vliv na reálný sociální život v Praze a na možnosti využívání veřejného prostoru či rozhodování o něm? To jsou hlavní otázky, na něž se bude zaměřovat setkání věnované tématu „město a diskurs.“ V přednášce budou pomocí diskuse ukázek textů a jejich vzájemných interakcí identifikovány typické vzorce zobrazování bezdomovectví v Praze. Ty pak budou diskutovány s ohledem na legitimizaci konkrétních politik řešení problematiky bezdomovectví a na sociální problémy, k jejichž vzniku či prohlubování může určitý způsob zobrazování a vnímání lidí bez přístřeší přispívat. Klíčovým tématem v tomto ohledu budou možnosti využívání veřejného prostoru a rozhodování o něm.

Rekonstrukce veřejného prostoru? O co jde v pražském Sherwoodu

6.3.2013

Vrchlického sady jako pražský Sherwood

V posledních letech, v souvislosti s proklamovaným bojem s některými jevy považovanými mnohými za projev úpadku města (např. graffiti, bezdomovectví, chátrání fyzického prostředí) a narušujícími jeho obchodovatelný obraz a přitažlivost, prochází veřejný prostor centra Prahy proměnou. Výjimkou nejsou ani Vrchlického sady rozprostírající se před budovou hlavního vlakového nádraží. Park, resp. torzo, které se z něj dochovalo, se od roku 1989 postupně stal zdrojem obživy, místem setkávání a příležitostí k získání práce pro lidi bez přístřeší, drogově závislé a některé minority. Zároveň jde o intenzivně využívanou lokalitu cestujícími přijíždějícími na Hlavní nádraží. Právě proto sloužila a slouží také jako veřejný prostor, v němž se ostatní obyvatelé Prahy mohou bezprostředně obeznámit s životem uvedených skupin. Pro Vrchlického sady se vžilo označení Sherwood, jako nálepka indikující mediálně utvrzované představy o místě koncentrace chudých, kteří bohatým berou.

Rozlišuje se mezi legitimními, legálními a nelegitimními, ilegálními uživateli parku. První skupinou jsou „obtěžovaní“ pracující, studenti docházející na nedalekou vysokou školu a turisté, pro něž Hlavní nádraží představuje první kontakt s centrem Prahy. Těm je právo na užívání parku přiznáno. Druhou skupinu tvoří „obtěžující“ narkomani, bezdomovci a minority, kteří jsou často vnímáni jako uživatelé nelegitimní a ilegální. Kromě boje s proklamovaným pácháním trestných činů a přestupků druhou skupinou se musí policie starat také o to, aby se problémoví lidé v parku chovali společensky přijatelně a neobtěžovali kolemjdoucí.“1

Stav ve Vrchlického sadech je podstatný také pro italskou společnost spravující v nákupní centrum proměněnou budovu nádraží. Ta totiž vnímá Vrchlického sady jako prostor související s vlastním podnikáním, jehož stav, resp. výskyt nelegitimních uživatelů, ji nyní poškozuje. Řešení vidí v opravě a rekonstrukci parku ze zdrojů městské části a ve zvýšeném zapojení městské a státní policie. Mluvčí společnosti dále uvedl, že „je bohužel evidentní, že se pracovníci městské policie aktivně a nepokrytě podílí na poškozování investice do nově opraveného nádraží, když shromažďují drogovou scénu v jeho blízkosti. Znesnadňují tak život téměř 100 tisícům cestujících, kteří projdou nádražím každý den.“2 Zmíněná společnost nechala také pro městskou část zpracovat projekt na rekonstrukci parku, který byl zamítnut pro nedostatek finančních zdrojů. V této souvislosti si je nutné položit několik otázek. Proč by měla soukromá společnost a média definovat podobu veřejného prostoru? Proč bychom neměli přistoupit na jednoduché řešení vytěsnění daných skupin z Vrchlického sadů, případně z veřejného prostoru celého města?

 

Pojetí veřejného prostoru

Slovní spojení „veřejný prostor“ bývá často užíváno pro označení prostředí veřejných prostranství ulic, náměstí, parků atp. Jako prostředí, které je výsledkem procesu více, či méně, (ne)racionálního městského plánování a tedy jakýsi odraz představ minulých a soudobých autorit o uspořádání městského prostoru. Jako příklad bychom mohli uvést koncepci Vrchlického sadů, která se v současnosti formuje v architektonických, právních, politických a byznys kabinetech. Druhé pojetí pak představuje prostor žitý a využívaný obyvateli města, včetně smyslu, který mu tito obyvatelé sami připisují.  Ráz veřejného prostoru města vychází z představ institucí o tom, jak by měl vypadat, proto je jeho rámec tvořen prvním pojetím. Využíváním obyvateli města je pak tento prostor autoritám zcizován. Veřejný prostor je tak obvykle výsledkem sociální konstrukce. Jeho podobu určuje boj o konečnou realizaci odlišných pojetí vycházejících z různých představ o tom, co konkrétní veřejný prostor znamená nebo by znamenat měl pro různé společenské skupiny se vztahem k tomuto prostoru.

Veřejný prostor zároveň slouží k manifestování (sebevyjádření) existence sociálních skupin nebo vyjádření disentu. Sociální geograf Mitchell například uvádí, že „pouze ve veřejném prostoru mohou bezdomovci (pozn. případně jiné skupiny) reprezentovat sami sebe jako legitimní součást veřejnosti. Pokud bezdomovci nebo jiné marginalizované skupiny zůstávají neviditelné pro společnost, nemohou být považováni za legitimní členy politického zřízení. A v tomto smyslu jsou veřejné prostory zcela klíčové pro fungování demokratické politiky.“3 Veřejný prostor je proto nutné vnímat nejen jako místo sporu o jeho vlastní definici a způsob využití, ale také jako důležitou součást pro překlad sociálních a politických otázek do veřejně komunikovatelné sféry nebo diskurzu.

601169_10151475239483872_1888750223_n

Zákoutí pražského Sherwoodu

 

Důležitost Vrchlického sadů

Vztah veřejného prostoru a veřejné sféry z hlediska marginalizovaných skupin je pochopitelně komplikovanější. V zásadě však, vzhledem ke stávajícím tendencím fungování zastupitelské demokracie a masových médií, je pro tuto skupinu veřejný prostor města klíčový i v našich podmínkách. Plánované prostorové rozptýlení populace bezdomovců na území Prahy, případně zcela mimo něj, vyjádřené například v nedávno přijaté magistrátní koncepci boje s bezdomovectvím a související vytěsnění bezdomovců z Vrchlického sadů a jiných centrálně položených veřejných prostorů, by dále limitovalo veřejnou identifikaci bezdomovectví, jako důležitého sociálního faktu. Ostatně pozvolný přesun veřejnosti do privatizovaného prostoru nákupních center, v jejichž rámci je kontrola vzezření a chování návštěvníků důslednější, je v tomto ohledu neméně závažnou hrozbou. V nich se uplatňuje tzv. risk management, tedy metoda, jejímž cílem je přijetí takových prvků vnější sociální kontroly, které umožní klasifikovat subjekty podle potenciální hrozby a tím dosáhnout jakési čistoty prostoru. Jde o preventivní zbavení se „problémových“ elementů s cílem dosáhnout, v případě nákupních center, vhodného prostředí k zajištění zisků. Vrchlického sady však představují veřejný prostor, který by díky svému strategickému významu a návaznosti na okolní komerční funkce v budoucnu mohl představovat model privatizované správy původně veřejného prostoru a s tím i souvisejícího vytlačení bezdomovců a jiných skupin. S těmi si totiž město ani stát dosud nedokázaly poradit. Cest, kterými se město dnes může vydat je hned několik. Od převedení správy parku na soukromý subjekt, které známe například z USA, přes zpřísnění institucionální veřejné kontroly policií až po rekonstrukci samotného parku. Město zatím, zdá se, bude volit variantu poslední v kombinaci s druhou, jenž na úrovni města asi doplní o pokus o redistribuci populace bezdomovců mezi městské části.

 

Vytěsnění z veřejného prostoru aneb co je v sázce?

Na závěr je vhodné shrnout alespoň některé potenciální důsledky pro veřejný prostor, které mohou z represivnějších způsobů jeho správy plynout, a to ať už jde o jeho privatizaci nebo jiná opatření navrhovaná v případě Vrchlického sadů.

  1. Omezují přístup a užívání veřejného prostoru pro ty, pro něž veřejný prostor představuje základní životní zdroj a příležitost k nezprostředkované reprezentaci. Ti, kteří nedisponují žádným majetkem, nemají obvykle jinou možnost než využívat majetek veřejný.
  2. Omezují emancipační úlohu veřejného prostoru jako místa učení se toleranci vůči neznámému a odlišnému. Ztráta veřejného prostoru resp. jeho veřejnosti tak znamená také ztrátu pro demokracii.
  3. Vylučováním se přenáší problematické prvky mimo danou lokalitu. Dochází tak k redistribuci „hrozby“ v prostoru. Jde o tzv. tyranii malých rozhodnutí. V případě rozhodnutí na úrovni městské administrativy již nejde o tyranii malých rozhodnutí.
  4. Je pravděpodobné, že čím více se bude zdát veřejný prostor nebezpečným nebo jím ve skutečnosti bude, např. v důsledku tyranie malých a velkých rozhodnutí, tím mohou být preventivní opatření užívaná k vyloučení tvrdší a tím více bude veřejný prostor privatizován. Došlo by tak k přitvrzení institucionalizované sociální kontroly ve veřejném prostoru.
  5. Přitvrzování institucionalizované sociální kontroly, ať už ze strany veřejného nebo soukromého sektoru, představuje hrozbu oslabení „spontánní“ sociální kontroly samotnými obyvateli, jako základního mechanismu fungování veřejného prostoru a principu zajištění bezpečnosti.
  6. Vnímání nových forem kontroly obyvateli města může být spojeno s negativními asociacemi. Lidé mohou právě díky pocitu sledování prožívat strach z daného místa nebo bezdůvodný pocit viny.

 

Příčiny ohrožení veřejného prostoru

Veřejný prostor je dnes aktuální téma. V diskusi proti sobě obvykle stojí zdánlivě těžko smiřitelné představy o nutnosti univerzálního přístupu a zároveň bezpečnosti. To jsou hlavní otázky, jimiž se musí zabývat každá městská správa. Jde o ně také v případě Vrchlického sadů. Navíc zde svou roli sehrávají také ekonomické zájmy v okolí situovaných představitelů komerčních funkcí. Řešení Vrchlického sadů, ani jiného podstatného veřejného prostoru Prahy, však nelze hledat ve zbavení se bezdomovců, narkomanů, minorit a jiných skupin. To je možná politicky zajímavé téma, ale nejedná se o řešení jdoucí ke skutečným příčinám existence negativně vnímaných společenských jevů. Příčinou nebezpečí ve veřejném prostoru nejsou totiž skupiny obyvatel, kterým jsou připisovány negativní vlastnosti a jednání, ale některé objektivní okolnosti podmiňující stav veřejného prostoru jako např. narůstající nezaměstnanost a bezdomovectví jako důsledek současných neoliberálních tlaků na stát, stárnutí obyvatelstva a s ním spojená rostoucí citlivost k nebezpečí, rozrůznění životních stylů a s tím spojený intenzivnější pocit přítomnosti neznámého atd. Stav a navrhovaná opatření pro Vrchlického sady proto lze chápat také jako důsledek omezené schopnosti lokální vlády vyrovnat se s některými procesy, na něž v současné globalizované společnosti prostě nemá nástroje.

Veřejný prostor, a to ani Vrchlického sady nebo jiné exponované lokality v Praze, proto nesmí být redukovány na pouhý nástroj elit k prosazení vlastních cílů a dosažení politických úspěchů, bez ohledu na dopady na obyvatele města a další marginalizaci těch, kteří již dnes marginalizováni jsou. Laciná ráznost, s níž se může policie nebo privatizované instituce ve veřejném prostoru postavit k vymáhání vágně definovaného práva na úkor těch, jejichž volání k sluchům veřejnosti jen stěží doléhá, je sice dobře prodejným artiklem, ale vede spíše, než k řešení podstaty, k jejímu zastírání a k ohrožení samotné existence veřejného prostoru.

 

Zdroje a literatura:

1 Vrchlického sady zůstanou i nadále Sherwoodem, kde zevlují bezdomovci. Deník.cz ze dne 8. 3. 2012.

 

2 Pražský ‘Sherwood’ je ‘Mekkou’ drogově závislých. Deník.cz ze dne 25. 9. 2011.

 

3 Don Mitchell. 2003. The Right to the City: Social Justice and the Fight for Public Space, str. 129.

 

Autor: Petr Musil

článek vyšel v zkrácené podobě v časopise A2 č.3/2013

Zdi mezi námi: gated communities v současném Česku

1.3.2013

Na celém světě roste počet uzavřených a střežených rezidenčních areálů. V angličtině se tyto objekty nazývají gated communities a český překlad tohoto pojmu neexistuje, nebo se používají překlady nepřesné jako je např. uzavřená komunita. Gated communities začaly vznikat v USA koncem 19. století, když zde bohatí a slavní chtěli najít klid a soukromí uprostřed rušného industrializovaného města. Od sedmdesátých let dvacátého století v USA začíná docházet k bouřlivému nárůstu těchto uzavřených objektů, které již přestaly být symbolem luxusního, exkluzivního bydlení, ale naopak dostupného i relativně slabším sociálním vrstvám. S postupem času se gated communities přesunuly i do ostatních států a dnes tyto objekty nalezeme prakticky na celém světě. Vyskytují se především ve státech s vysokou kriminalitou a sociální polarizací mezi bohatými a chudými (Latinská Amerika, Jihoafrická republika, nebo Čína).

Po pádu komunismu koncem 20. století jsou gated communities stále více rozšířené také v postsocialistických městech střední a východní Evropy. Oproti jiným státům jsou zde ovšem rozdíly. V USA, Latinské Americe či Jihoafrické republice jsou gated communities silně separované bydlení s až tisícovkami bytových jednotek, s vysokými ploty, kam není lehké vstoupit. Gated communities v postsocialistických státech jsou menší a jejich separace není nikterak silná. Ploty nejsou tak vysoké, přítomnost bezpečnostních agentur někdy vůbec není.

Gated communities Rezidence Panorama v Praze Radlicích

Gated communities Rezidence Panorama v Praze-Radlicích

První gated communities v Česku začaly vznikat v Praze ve druhé polovině 90. let 20. století, kdy byly vystavěny projekty Malá Šárka a Trinity Garden. Další výstavba pokračovala v roce 2002, kdy byly dokončeny další residenční projekty, které je možné zařadit mezi gated communities. Vždy se jednalo o velmi luxusní projekty určené pro vyšší vrstvy či cizince. Od roku 2004 postupně dochází k novému přechodu výstavby, kdy začíná výstavba gated communities, dostupných i příslušníkům středních vrstev. Od roku 2007 se gated communities pomalu stávají standardem na rezidenčním realitním trhu. Od této doby má 10-30 % ze všech postavených rezidenčních objektů v Praze prvky gated communities. Vývoj výstavby je podobný, jako tomu bylo v USA, tedy gated communities byly nejdříve luxusní residenční objekty pro bohaté a postupem času se staly více dostupné. Většina nových projektů je plánována méně luxusně, než byly prvotní pražské gated communities, a je zaměřena především na vyšší střední vrstvu. Velice luxusní projekty pro vyšší vrstvu a cizince se stavět nepřestaly. Od roku 2008 také dochází k výstavbě gated communities v ostatních částech Česka. Drtivá většina objektů gated communities ovšem nalezneme v Praze (z ostatních českých měst vyčnívají pouze Karlovy Vary či Brno).

Existuje několik důvodů, proč tyto objekty vznikají. V akademické literatuře se hlavní důraz přikládá faktu, že lidé se do gated communities stěhují, protože cítí silný strach z kriminality, ať už násilné či majetkové, a mají pocit, že v uzavřených či střežených objektech se budou cítit bezpečněji. Lidé se do gated communities stěhují také proto, aby demonstrovali svoji sociální prestiž ve stylu: „tady bydlím já a nikdo sem nesmí“. Vznik je podmiňován s praktikováním neoliberální politiky, která hlásá maximální ekonomickou svobodu a tím umožnění ekonomicky racionálního chování všem jedincům – podle teorie klubových statků jsou gated communities nejvíce ekonomicky racionální pro všechny zainteresované aktéry. Rezidenti  gated communities nahrazují veřejné statky, ekonomicky výhodnějšími statky klubovými. Příkladem klubového statku může být například bazén či tenisový kurt. Členové klubu jsou vlastníky tohoto vybavení a mohou je kdykoliv využívat. Zároveň je pro ně výhodné, že tento statek sdílejí s ostatními členy klubu – především díky snížení nákladů na údržbu. Podle zastánců této teorie jsou gated communities jsou také výhodné pro státní správu, která se nemusí starat o různé druhy správy či služeb (úklid silnic, odklízení sněhu, zajišťování bezpečnosti). Developeři poté mohou profitovat z prodeje úspěšného projektu. Vznik gated communities můžeme také chápat, jako snahu lidí uniknou za ploty a zdmi od problémů města i celé společnosti (hluk, znečištění, špatně udržované veřejné komunikace). Mezi další důvody patří také o vyšší zajištění soukromí či snaha žít v oblasti s vyšším pocitem komunity. Gated communities vznikají také na straně nabídky u developerů, kteří jsou nuceni neustále inovovat a hledat nové realitní produkty.

České gated communities nevznikají z důvodu strachu společnosti z kriminality nebo ze snahy rezidentů o zvýšení společenský statusu přistěhováním do tohoto rezidenčního prostředí. Podle výzkumů, které provádíme na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy lidé nepřikládají mnoho pozornosti tomu, zda je objekt oplocen či střežen. Místo k bydlení si vybírají podle jiných faktorů, jako je především lokalita a cena. Jsou známy i případy, kdy developer sliboval postavit gated communities, nicméně rezidenti, sdružení ve společenství vlastníků bytových jednotek, oplocení či soukromou bezpečnostní agenturu omítli. Bydlení v gated communities totiž přináší vyšší náklady a ne každý je ochoten si za ně připlácet. Podle několika výzkumů totiž lidé v gated communities sice cítí menší strach z kriminality, výši vloupání a jiných trestných činů ovšem nadstandardní bezpečností prvky redukují jen velmi omezeně.

Uzavřená ulice v Brně-Ivanovicích

Místní správa si často uvědomuje, že gated communities přináší negativní důsledky a jejich rozvoj chce omezovat (především pokud jde o uzavřené objekty). V některých případech ale  místní správa chápe gated communities jako příležitost, ne jako problém a výstavbě nebrání. Gated communities pro ni mohou přinášet několik výhod. Hlavní výhodou pro místní správu je její osvobození od poskytování veřejných statků a služeb, jako je údržba chodníků a silnic, odklízení sněhu, či zajišťování bezpečnosti v areálech uzavřených objektů. Místní správa může také podporovat novou rezidenční výstavbu, protože pak nemusí platit za náklady na výstavbu infrastruktury, nebo se snáží o koncentraci bohatších daňových poplatníků, kteří zvyšují obecní příjmy.

Nejsilnějším aktérem při výstavbě gated communities v Česku jsou developeři. To oni přinesli tento fenomén na český realitní trh a jsou hlavní hnací silou při další výstavbě. Gated communities chápou jako něco nového, inovativního, díky čemuž získají konkurenční výhodu oproti ostatním developerům. Developeři ovšem nedělají analýzy trhu, zda lidé vyžadují prvky gated communities. Spíše zkouší, zda produkt bude na trhu úspěšný. V mnoha případech projekt úspěšný byl a developeři chtějí stavět tyto objekty dále. Najdeme ovšem také mnoho nespěných projektů, které negativní důsledky pro společnost dále prohlubují tím, neboť se z nich stane prázdný uzavřený areál.

Byty v předraženýém areálu Central park Praha na pražském Žižkově si kupují hlavně firmy a zákazníci z Ruska

Gated communities přináší rozdílné důsledky pro samotné rezidenty a společnost jako celek. Rezidenti se v objektech gated communities cítí bezpečněji a pociťují zde také silnější pocit komunitní sounáležitosti. Pro společnost jako celek ovšem gated communities mnoho pozitiv nepřinášejí. Gated communities vytvořily nový typ bydlení pro některé z nás a zároveň vytvořily nové sociální dilema, které se týká nás všech. Gated communities přestavují extrémní a nejviditelnější formu residenční separace sociálně silnějšího obyvatelstva. Přestože jistá míra separace a segregace je nezbytná a funkční, extrémní míry jsou nežádoucí a pro celou společnost nebezpečné. Gated communities napomáhají k vytváření nejenom residenční separace, ale také k prohlubování dalších nerovností a zvyšování sociální polarizace. Na gated communities je také kritizováno vytváření bariér a snižování kontaktu mezi lidmi. Tyto bariéry pochopitelně nepřispívají k celkové společenské soudržnosti či sociální kohezi, která je důležitá pro odstraňování či alespoň zmírňování nerovností. Lidé se přestávají zajímat o věci veřejné a dochází tak k fragmentaci společnosti, kdy vznikají objekty s vlastními bezpečnostními složkami a pravidly, kterými se residenti musejí řídit.

Autor: Tomáš Brabec

Město jako archetyp

20.2.2013

Archetyp města

Město patří k našim základním kulturním archetypům. Jeho obraz si v sobě skládáme z myriády vjemů a představ.

Porovnáme-li tento obraz se všední realitou Prahy, zjišťujeme, že celé kusy města jsou naprosto nepřijatelné. Realita se ostře rozchází s archetypem, který jsme si podle ní vytvořili. Proč?

Město – polis – je složitě organizovaná živá struktura. Organismus, nebo spíš symbiont mnoha organických složek.

My architekti vnímáme nejvíce jeho “kamennou” strukturu. Kostru ulic, domů, městské krajiny a kusů přírody, které se v agresivním prostředí dokázaly udržet.

Vnímáme nejsilněji “umělé skalní město”, tu nejpomaleji proměnlivou složku města.

Polis je taky obec. I české výrazy “město” a “obec” se částečně překrývají. Je to společenství lidí, kteří ve městě žijí a užívají si ho. Společenství občanů.

Pestrá, různorodá, přelévající se, a přesto svými zvyky překvapivě stabilní složka naplňující město životem. Město bez občanů je mrtvá kulisa.

Slovo polis přímo slyšíme v další součásti městského organismu – “politice”. V nástroji k moderování vizí a ovlivňování vývoje. V nástroji zajišťujícímu směřování města.

V hemžení města je rozptýlená ještě jedna složka. Stavitelé všeho druhu, architekti v původním smyslu slova a nejen oni.

Čtou historii z kamenné tváře města a přetvářejí ji podle svého přesvědčení, přání občanů i vizí politiků. Jsou to odborníci mnoha profesí, nadšenci, pro které se město stalo náplní života.

Město se podobá svému archetypu tím více, čím lépe spolupracují všechny složky jeho organismu. A naopak – nefungující části města nelze připisovat na vrub jediné složce.

Vždy jde o průnik místně specifické tvrdé struktury, organického života obyvatel, schopností politické reprezentace a možností stavitelů. Vždy jde o historický, sociologický, politický a kulturní kontext.

Porozumět organismu města a modelovat jeho chování do posledního detailu není v silách člověka. Každý model bude jen hrubým zjednodušením a nutným kompromisem v pokusu o postižení mnohotvárných dějů, které v organismu města probíhají. Máme ale k dispozici přirozené laboratoře – místa. Místa, která fungují lépe, ale i místa, která odumírají. Můžeme je využít k ilustrování procesů, které vedly k pozitivnímu vývoji, “místa kde se dobře žije”, i k negativnímu vývoji,“ místa, kde nikdo žít nechce”. Teprve zaostření na pozitivní místa nám může odhalit, z jakých podmínek vzniká příjemný kus města. Tak samozřejmý, že si jej podvědomě ukládáme do svého archetypálního obrazu. Teprve pak můžeme přemýšlet o místech nemocných, poutajících naši pozornost a provokujících fantazii křiklavým nesouladem s naší představou. Místa jsou přirozené dílny, ve kterých můžeme nalézat, zkoumat a opouštět myšlenky a postupy, které při formování města považujeme za klíčové.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Archetyp příjemné ulice
Foto: M.Pixová

 

Město a plánování

Nejvýznamnější vlastností života je jeho proměnlivost v čase. Totéž platí pro město – organickou strukturu vyššího řádu. Město není termitiště, rostoucí po tisíciletí v ideálním tvaru, protože náš život je o něco komplikovanější a proměnlivější než život termita. Město nejde naplánovat.

Nejvýznamnější vlastností newtonovského vesmíru je růst chaosu, entropie, rozpad energeticky náročných složitějších struktur, tepelná smrt. Žijeme naštěstí v neentropickém prostředí, nicméně rozpor řádu a chaosu nás stejně zasahuje. Město nechané napospas chaosu a tepelné smrti nemůže existovat. Příčí se naší přirozenosti. Město potřebuje plán.

Paradox potřeby plánu a nemožnosti naplánování je důležitý. Na obou pólech čeká smrt: dokonale naplánované termitiště musí být opuštěno, jakmile termitům narostou křídla. Neorganizovaná městská džungle zaniká ve svém vlastním chaosu. Někde mezi tím je dost široké pole pro lidskou činnost produkující města taková, jaká je známe.

Budeme se neustále snažit najít plán odpovídající archetypu města v naší hlavě s vědomím, že jej nikdy nedokončíme. S vědomím, že dobrý plán definuje jen to nejpodstatnější. Spíše ovlivňuje, než určuje, a je otevřený vstřebat budoucí děje, na které dnes nedohlédneme.

 

Město jako konsenzus: hledání společné řeči

Žijeme ve městě, které má ke svému archetypu daleko. Kdyby tomu tak nebylo, nikdo by neměl potřebu psát nebo číst tento článek. Vrátím se k otázce položené na začátku: proč realita města neodpovídá naší představě? Protože je městský organismus nemocný a jeho části si navzájem nerozumějí.

Jazyk občanské společnosti je jiný než jazyk politiků nebo architektů. Nedorozumění a nedůvěra jdou ruku v ruce. Minimálním průsečíkem jsou psaná pravidla – stavební legislativa.

S odstupem více než dvaceti let od totálně plánované éry komunismu vidíme, že psaná pravidla sama o sobě k pozitivnímu vývoji nevedou. Navzdory usilovnému plánování, čím dál delším a náročnějším

povolovacím řízením, nevzniká kvalita. Psaná pravidla vždy byla a budou jen zběžným záznamem pravidel nepsaných – společenské dohody. Společenská dohoda v Praze neexistuje.

Skupiny občanů, politiků a stavitelů ctí jen svá vlastní nepsaná pravidla. Prvním krokem k městu, ve kterém se dobře žije, je najít společnou řeč.

 

Autor: Martin Kloda

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.