Mercury Tower

Stará kauza s bohatou historií

Kauza kolem radnice na Praze 7, která je bez vlastního sídla od roku 1991, se táhne mnoho let. Na začátku nového tisíciletí chtěla radnice tuto situaci vyřešit pronájem pozemku nad Parkhotelem (tzv. Holešovický trojúhelník) soukromé společnosti (SEN Development s.r.o.). Ta měla na místě dřevené budovy bývalého národního výboru postavit administrativně obchodní komplex, v kterém měla sídlit i radnice. Se stavbou velmi kontroverzního komplexu (dnes známého jako Galerie Stromovka, který by přivedl další automobilovou dopravu do již tak přetížené Veletržní ulice, se ovšem dodnes nezačalo.

Z neznámých důvodů se zástupci radnice časem s myšlenkou využít zmiňovaný komplex jako sídlo radnice rozloučili. Místo toho se vedení začalo porozhlížet po možnostech získání vlastních prostor pro budovu radnice. Pozemek nad Parkhotelem, který by se jinak vzhledem ke své velikosti a poloze pro radnici nabízel, nebyl kvůli výše uvedené nájemní smlouvě s SEN Development k dispozici. Následoval první kontroverzní krok, kterým se Praha 7 a starosta Marek Ječmének dostali do centra pozornosti celostátních médií. Na předposledním zasedání zastupitelstva před komunálními volbami v roce 2010 starosta překvapivě rozhodnutí o koupi projektu Argentinská hvězda (v té době za 1,6 mld. Kč) odložil do doby po volbách, neboť se údajně objevila konkurenční nabídka od jiné firmy. Posléze se ukázalo, že nabídka je falešná, protože daná firma nabízený objekt nevlastní. Objevily se proto spekulace, že podivná nabídka byla jen trikem politiků z ODS, která tímto způsobem před volbami „skopla pod koberec“ kauzu radnice za 1,6 mld. Kč.

Pozemek nad Parkhotelem

Nový pokus, stejný výsledek

Po volbách se koalice ODS a ČSSD pod vedením staronového starosty Ječménka dohodla, že se budou občané na procesu výběru řešení problému nové radnice podílet. Dokonce se veřejně uvažovalo o pořádání referenda. Koalice se ale této myšlenky brzy vzdala. Místo toho 22. prosince 2010 radnice zveřejnila „Výzvu k podání nabídky na prostory pro umístění sídla radnice MČ P-7“, na kterou reagovalo celkem 9 firem. Za pozornost stojí především to, že pracovní skupina, která měla za úkol nabídky posuzovat, definovala kritéria, podle nichž se měly nabídky posuzovat, až po obdržení samotných nabídek. Tento postup znemožnil firmám ve svých nabídkách zohlednit potřeby zadavatele. Zároveň se tím jednoznačně zvětšil prostor pro snahy ovlivnit výběr vítěze ve prospěch favorizované firmy. Ivan Tinka z Klubu Praha 7 shrnul, že „jediným úkolem [členů pracovní skupiny] bylo poskytnout formální krytí pro konečný výběr Argentinské hvězdy jako budoucího místa radnice Prahy 7.“ A dále, že „[n]akonec lze pouze konstatovat, že nikoliv radnice Prahy 7 si vybírá vhodného developera, ale naopak, developeři si vybrali radnici Prahy 7.“

Na žádost opozičních zastupitelů z TOP 09 momentálně Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) ověřuje, jestli způsob výběru vítězné firmy neporušil zákon. Starosta Ječmének už zřejmě ani sám nevěří, zda před ÚOHS způsob svého výběru obhájí, a uchýlil se k neortodoxnímu kroku: krátce po zastupitelích z TOP 09 podal na ÚOHS ve stejné věci vlastní žádost o ověření souladu výběru vítěze se zákonem.

Pracovní skupina vyřadila ve dvou kolech všechny nabídky kromě již zmíněných projektů Argentinské hvězdy a Mercury Tower. „Argentinská hvězda“ (mezi ulicemi Argentinská a U Garáží) je kancelářský projekt, který skupina PPF začala stavět krátce před povodněmi v roce 2002. Podzemní část stavby (nadzemní část nikdy neexistovala) byla zasažena vodou a stavba je od té doby zakonzervována. Stojí nepochybně za zvážení, proč se dosud skupině PPF ani v době kancelářského boomu v Praze nepodařilo projekt dokončit. Mercury Tower (v rohu Vrbenského a Argentinská) je stavba ze sedmdesátých let s nejasnou vlastnickou strukturou. Kromě ceny je silnou nevýhodou projektu jeho poloha mezi silničním viaduktem a malou uličkou „U Malé Plynární“.

Zásadní slabiny obou projektů – lokalizace mimo tradiční centra Prahy 7 a špatná dostupnost MHD – dokládají, jakým podezřele neracionálním způsobem byla kritéria pro výběr radnice nastavena. Podle dostupných protokolů se mezi nimi naopak objevují pozoruhodné podrobnosti jako mycí box v garážích (!). Zmínka o dostupnosti MHD ale chybí. Z favorizované Argentinské hvězdy je to ke stanici metra a tramvají na Vltavské více než půl kilometru, tedy sedmiminutové procházka odlehlou oblastí po špatném chodníku a dopravně rušné Argentinské. Fakt špatné dostupnosti místa je ještě tragičtější ve světle plánu vedení radnice své sídlo sdílet s Poliklinikou. Ta je v současnosti umístěna v části budovy Elektrických Podniků u Vltavské a slouží převážné starším občanům s omezenou mobilitou.

Argentinská hvězda

Praha 7 – realitní magnát budoucnosti?

Kromě špatné dostupnosti vadí kritikům hlavně ceny projektů, které by zadlužily městskou část na mnoho let. Cena vysoko překračuje finanční možnosti městské časti a navíc objekty nereflektují reálné potřeby radnice s 214 zaměstnanci. Podle projektové dokumentace z roku 2009 (dostupné na webu stavbaeweb.cz) a údajů na stránkách PPF Real Estate nabízí objekt Argentinská hvězda v deseti nadzemních patrech celkově 21 436 m2 kancelářských ploch a 406 parkovacích stání. Vedení radnice argumentuje, že MÚ bude používat jen část prostorů (cca 7 000 m2), poliklinika cca 2 500 m2 a zbytek prostor (cca 7 000 m2) má být komerčně pronajat. Má se městská část zadlužit, aby mohla konkurovat realitním firmám v boji o klienty na trhu s kancelářskými nemovitostmi? Vzhledem k situaci na pražském realitním trhu a značným problémům městské části najít nájemce pro stávající nebytové prostory, se takový nápad jeví jako velmi problematický.

Jaké ale jsou alternativy v případě, že bude referendum úspěšné? Iniciátoři petice navrhují zrušit dosavadní proces výběru prostor sídla radnice a vyhlásit nové výběrové řízení podle zákona o veřejných zakázkách nebo koncesního zákona s preferencí výstavby na vlastním pozemku. Na námitku starosty Ječménka, že Praha 7 nedisponuje žádným vhodným prostorem, reagují opoziční zastupitelé několika návrhy. Je možné například využít zmíněný pozemek nad Parkhotelem. Nájemník pozemku se ve smlouvě z roku 2002 zavázal vybudovat zde během čtyř let obchodně administrativní centrum, stavba však dosud nebyla zahájena. I když může být zpoždění částečně zdůvodněno problémy se získáním potřebných povolení, stálo by to za prozkoumání, zda porušení tohoto závazku nemůže být argumentem pro vypovězení smlouvy, a to bez sankcí na straně městské části. Druhá možnost je zažádat magistrát hlavního města Prahy o bezplatné svěření vhodného pozemku. Starosta Ječmének v pracovní skupině pro výběr radnice tvrdil, že Praha 7 neúspěšně o svěření vhodného pozemku požádala, ale opoziční zastupitelé zjistili, že tak ve skutečnosti neučinil. Jinou variantu by mohla představovat adaptace stávající budovy nebo nové stavby v rozvojovém území v oblasti nádraží Bubny, kde má v budoucích letech vyrůst nová městská část, která propojí dosud separované dolní a horní Holešovice. Majitel pozemků ORCO zde čeká na změnu územního plánu, o kterém rozhoduje sama městská část. Ta by tak mohla využít možnost vytyčit v nové čtvrti vhodnou plochu pro stavby veřejného zájmu.

Plýtvání a ignorování urbanistického kontextu

Radnice jako spojovací prvek je jenom jeden příklad, lze si však samozřejmě představit i jiné možnosti, jak by velká veřejná investice mohla pomoct zlepšit urbanistickou strukturu Prahy 7. Realistický je například vznik funkčního náměstí na horní hranici Holešovského trojúhelníku, obnova cenné historické budovy, nebo stavba radnice jako součást komplexní strategie k přestavbě křižovatky Vltavská, která v současné době brutálním způsobem odděluje Holešovice od centra města. Pro něco takového by bylo ovšem potřeba mít celkovou představu, nebo spíše vizi o budoucím prostorovém rozvoji sedmé pražské části. Historie kauzy „nová radnice“ bohužel není jen o lehkomyslném plýtvání veřejnými prostředky, ale také o naprosté absenci pochopení struktury města. Vládnoucí politici se chovají k ctihodné pražské čtvrti bezprostředně sousedící s historickým centrem, jako kdyby se jednalo o americký suburb, kde je naprosto lhostejné, kam se co umístí… Sem – do staré zástavby na okraji památkové zóny Praha Holešovice – dáme třeba megalomanský shopping centre, tamhle – na výpadovku daleko od sítě MHD – třeba radnici, a vedle ní třeba polikliniku a kulturák. Hlavně aby tam byl mycí box a spousta místa na parkování.

Autor: Jakob Hurrle

Zdroje:

Tinka, Ivan (3.8.2011): Našli moji rádcové, našli?

Pokorný, Marek (23. 6. 2010): Objev HN: Falešný dopis zmařil Praze 7 koupi paláce za 1,6 miliardy od PPF. Zatím

Smlouva o nájemu (pozemek nad parkhotelem)

Popis projektu „Argentinská hvězda“

Menzelová, Kateřina (13.12.2011): Největší realitní tendr v Praze připomíná blázinec
nové budově pro radnici Prahy 7 se bude rozhodovat až příští rok. Zastupitelé čekají na verdikt antimonopolního úřadu.

Pavel Kozdera (6.12.2011): Na radnici Prahy 7 si posvítí ÚOHS. Něco tam smrdí. Víme co.

Před několika lety česká vláda slíbila upravit legislativu tak, aby docházelo k lepší ochraně soukromí lidí, dosud však k žádným legislativním úpravám nedošlo a veřejný prostor hlavního města Prahy tak i nadále zůstává zahlcen neúměrným množstvím kamer, které jsou v mnoha případech používány protiprávně, nebo k těžko zjistitelným účelům.

Na procházku se i přes mrazivé počasí dostavil velmi vysoký počet účastníků, který několikanásobně předčil i úspěch předloňské premiéry této tématické události.

Autorka: Michaela Pixová

Foto: Brad McGregor

Procházka v médiích:
Dohledu kamer v Praze neuniknete, dokazovali při procházce aktivisté
Lidé i občanské iniciativy kritizují pražský kamerový systém
Procházka pražským kamerovým systémem | Big Brother Awards CR

Čím je místo charakteristické a jaká je hodnota stávajícího domu?

Hodnota domu 1502/30 v Revoluční spočívá především v jeho synergii s východní uliční frontou, kterou posiluje. Dům je výstavný s originálním původním bohatým proporčním zdobením fasády upomínajícím na romantizující tendence poloviny 19. století, je předchůdcem pozdější historizující zástavby Karlína, Vinohrad či Smíchova, tehdy se ještě nacházejících na předměstí za hradbami.

K porozumění významu historicko-romantického domu z roku 1869, který je určen prezentovaným záměrem k demolici, je vhodné uvést krátkou retrospektivu. Revoluční ulice vznikla v 60. letech 19.století na místě hradeb z doby Václava I. (13. století), které 5 století oddělovaly Staré a Nové Město. Zatímco dnešní Národní třída a ulice Na Příkopě vznikly na místě starých hradeb již v druhé polovině 18. století, k dokončení 1. pražské ringstrasse na severovýchodním konci došlo k zboření hradeb až v roce 1859. Tehdy byla postavena celá východní fronta Revoluční nepřesahující 4 patra, zatímco protější moderně puristická strana ulice vznikla až ve 20. a 30. letech 20. století a je jednotně regulována ustupujícím 7. patrem. Díky tomu dnes Revoluční třída působí hmotově nevyváženě a právě to je její zvláštnost. Míra tohoto významného urbanistického počinu je dobře vidět v plánu struktury zástavby v podkladech k územnímu plánu (ÚRM). Těžko říci proč je tam zkoumaný dům 1502/30 vyznačený chybně žlutou barvou, jako rostlá zástavba, na místo červenou, jako bloková zástavba jeho sousedů ze stejné doby. V 30. letech 20. století jsou podle monumentální Hypšmanovy a Engelovy regulace nábřeží vybudovány i protější palác Merkur od Jaroslava Fragnera, ministerstvo obchodu a průmyslu od Josefa Fanty u Štefánikova mostu a ministerstvo dopravy od Antonína Engela na protější vzdálené východní straně Nábřeží Ludvíka Svobody. A byl založen i velkorysý park. Za války byly Němci zbořeny z vojenských důvodů romantické Eliščiny lázně, po válce byl nahrazen starý litinový most novým betonovým, vznikla zde frekventovaná pobřežní komunikace s mimoúrovňovým nájezdem na most a v roce 1980 byl otevřen Těšnovský tunel na východním konci parku. Původní velkorysý park mezi ministerstvy byl nájezdy na pobřežní komunikaci urbanisticky necitlivě zkrácen asi o 1/3 své plochy a současný stav nábřeží se jeví díky tomu jako poškozený.

Co je nejdůležitější na novém projektu?

Dům 1502/30 na nároží ulic Revoluční, Lannova a Nové mlýny se díky historickému vývoji nachází na styku rostlé zástavby, blokové uliční zástavby a nábřežní monumentální monoblokové zástavby. To je jádro problému – vyrovnat se s takto urbanisticky komplikovaným zadáním na jedné malé parcele je prakticky nemožné, pokud chceme vytvářet město harmonické a ne město plné schizofrenie a nesourodých střetů.

Nový návrh předložený Brobosu Properties realizovat na místě stávajícího domu a na sousedních dosud nezastavěných parcelách, které jsou v majetku Magistrátu, novostavbu podle projektu architektonické kanceláře DaM komponuje ve dvojici s protilehlým palácem Merkur monumentální „bránu města“. Dům je ale díky tomu v trojím ohni, je situován mezi: 1. rostlou zástavbu Petrské čtvrti, 2. blokovou uliční zástavbu Revoluční a 3. monumentální monoblokovou zástavbu ministerstev a paláce Merkur. To je urbanisticky velice nevděčná úloha. Návrh DaM tuto komplikaci řeší skrytím domu za kovový rastr fasády, čímž se však návrh stává autistickým, jak jej charakterizuje prof. Rostislav Švácha. Proti tomuto návrhu se zároveň vyslovili architekti Ladislav Lábus a Josef Pleskot ve vědecké radě NPÚ. Naopak nejsou známí odborní obhájci tohoto projektu. Sázka na předsazený monotónní rastr, kdy dům fasádu zároveň má i nemá, zde nevychází. Tvarování, rytmizace ani plechový materiál líce domu nemají žádnou oporu v okolí, amorfní hmota jen tupě jako tampón vyplňuje prostor, aniž by mu přinášela srozumitelně artikulovanou kvalitu, neřkuli čitelný příběh, jaký nabídl před lety Tančící dům na předpolí Jiráskova mostu.

Co na to právník?

Je otázkou, jestli se památková inspekce Ministerstva kultury bude doopravdy zabývat podnětem Klubu za starou Prahu, který proti demolici domu č.p. 1502/30 protestuje a žádá zjednání nápravy, či zda definitivně zvítězí pravidlo, že o stavbách v Pražské památkové rezervaci rozhodují především argumenty odborníků placených za jejich demolici.

Případ domu 1502/30 je typickým příkladem stylu práce Odboru památkové péče Magistrátu hl.m. Prahy, který navzdory památkové ochraně stavby v Pražské památkové rezervaci a negativnímu posudku Národního památkového ústavu (instituce zajišťující odborné podklady pro práci úředníků na odboru památkové péče) vydal souhlasné závazné stanovisko k demolici, což znamená, že z hlediska památkové péče je demolice schválena a stavební úřad již bude posuzovat jen technické aspekty demolice, nikoliv historickou a kulturní hodnotu stavby.

Ochrana domů v Pražské památkové rezervaci, které nejsou samostatně prohlášeny za kulturní památky, zjednodušeně řečeno spočívá v tom, že tyto stavby musí být zachovány, pokud vykazují alespoň „dílčí kulturní a historické hodnoty“. Odbor památkové péče se přiklonil k názoru předkládanému investorem, ačkoliv ten je zamýšlí zbourat a je proto pochopitelně značně zaujatý.

Závazné stanovisko Odboru památkové péče může být ještě teoreticky zrušeno Ministerstvem kultury. Nicméně ministerstvo není prosto nežádoucích vlivů, jak jsme měli možnost se přesvědčit v minulém roce při projednávání kauzy schválení demolice domu č.p. 1601 na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Úředníci, kteří si dovolí rušit rozhodnutí v důležitých developerských kauzách, jsou promptně vykázáni do patřičných mezí, případně vykázáni z úřadu zcela.

Jak z toho ven?

Je třeba se zeptat, proč Praha nemá zpracovaný regulační plán a pro koho je to výhodné? Tyto otázky je už ale dobré směřovat přímo na primátora Bohuslava Svobodu.

Z dnešního pohledu by bylo jistě z hlediska městotvorného, ekonomického, majetko-právního i politického dobře dořešit reziduum na předpolí Štefánikova mostu. Na otázku, jak nejlépe na tomto místě stavět, by měla dát odpověď celková regulace Nábřeží Ludvíka Svobody, která ale dosud neexistuje. Těžko ji dnes předjímat. Z probíhajících diskuzí se snad ukazuje, že předpolí Štefánikova mostu je dobře osadit trojicí reprezentativních budov – palác Merkur v čele, po pravé straně ministerstvo průmyslu a po levé straně nová pokud možno správní, školní nebo kulturní budova, podobně jako je tomu v kompozici Palachova náměstí, které je tvořeno trojicí budov Rudolfinum, filozofická fakulta a UMPRUM. Tím se problematický štít Revoluční 1502/30 dostane z průčelní nábřežní pozice, kterou nedokáže kompozičně vybalancovat a zároveň Město získá parádní stavební pozemek v centru, a možná i více. Je úkolem Města ve svém vlastním investičním zájmu transparentně a v participaci se svými odbornými institucemi a širokou veřejností, ne proti nim, formou urbanistické soutěže, vytvořit aktuální regulační plán nábřeží zohledňující všechny aspekty území, vymezit hranici mezi veřejným a soukromým, zastavěným a nezastavěným územím, vymezit novou parcelaci, vypsat výběrové řízení pro budoucí investory a na nové domy na městských parcelách vypsat veřejné architektonické soutěže. Doba přípravy jistě nebude delší než 3 roky, po které se dosud marně Brobosu Properties s tzv. pomocí Města, ve skutečností však s pomocí „nezávislého“ Sboru expertů, snaží dosáhnout rozuzlení zapeklité situace. A je třeba upozornit, že forma zadání návrhu stavby přímo předsedovi Sboru expertů PP MHMP Petru Malinskému se v době oficiálně deklarovaného boje s korupcí jeví nevěrohodná, zvláště když již byl jednou v roce 2010 Českou komorou architektů odsouzen za střet zájmů v účasti v soutěži vypsané Magistrátem na revitalizaci Mariánského náměstí v celkovém rozsahu více jak 1mld. Kč.

Autoři: Tomáš Vích (architekt) a Tomáš Erbák (právník)

současný plán struktury zástavby v podkladech k územnímu plánu (ÚRM, leden 2012)

Další příspěvky v diskusi o domu č.p. 1502/30 a přestavbě v Revoluční ulici

1. Přešlapování nad Revoluční, Karolina Jirkalová, Art+Antiques, 12/2011/

2. Revoluční ulici ukončí moderní Novomlýnská brána, ČT24, 5. 1. 2012

3. Nový dům v Revoluční vyvolává spory, Markéta Horešovská, ČTK, 5. 1. 2012,

4. Praha zakonzervovaná?, Bohuslav Svoboda, 16. 1. 2012

5. O pražském urbanismu víte málo, pane primátore, říká jeden rozhněvaný mladý muž,  Jakub Bachtík, 17. 1. 2012,

6. Soutěž nesoutěž o druhý „Tančící dům“, Česká pozice, 25. 1. 2012

7. Diskuse nad „starým a novým“, Bohuslav Svoboda, 27. 1. 2012

Urbanizace v posledních desetiletích nabyla závratné rychlosti − stále více obyvatel dnes žije ve městech a v rozvoji měst se utápějí i obrovské přebytky kapitálu, jehož další reprodukce se neobejde bez neutuchajícího cyklu boření a stavění (Harvey 2008). Do Česka tento urbanizační tlak dorazil spolu s tržní ekonomikou po roce 1989 (Sýkora 1999) a prostředí kolem nás proměnil, dříve než většina z nás stačila pochopit jeho podstatu. Ve městech zanikají staré domy a kusy městské zeleně a na jejich místech vznikají moderní developerské projekty. V okolí měst pozorujeme suburbanizaci, jejíž negativní formě se hanlivě přezdívá „sídelní kaše“. Podle Ouředníčka (2005) bývá sídelní kaše vnímána jako jev spíše negativní, neboť „vytváří funkčně homogenní zóny, zvyšuje nároky na dopravu a technickou infrastrukturu, předměstské budovy zabírají někdejší zemědělskou půdu a obyvatelé suburbií vnášejí cizí prvky do architektury a sociálního prostředí a prohlubují sociálně-prostorovou polarizaci a segregaci“. V historických centrech měst se pro změnu setkáváme s necitlivou komercionalizací památkově chráněných budov a s případy spekulace (Biegel 2005). Sídlištím na okrajích měst hrozí vznik sociálně vyloučených ghett (Sýkora 2010), nové silniční obchvaty často přispívají k zvýšení dopravy i znečištění vzduchu ve městech (Horák 2007). To je jen malý výčet z proměn současných měst, které se bezprostředně týkají nás všech.

Barevná kakofonie skrývá stavební parcelu s cílem zastřít drastický zásah do prostředí rezidenční čtvrti a nalákat budoucí zákazníky.

Život v neznámém prostředí

Přestože okolo tří čtvrtin českého obyvatelstva žije ve městech, s problematikou města, městského života či městské ekologie se ve školní výuce setkáváme sporadicky, nebo na velmi obecné úrovni. Ačkoliv se mnoho škol nachází v městském prostředí, zeměpisná výuka se městskými jevy a jejich aktuálními problémy zabývá jen zřídka. Mnohé z nich lze přitom pozorovat přímo v nejbližším okolí školy. Díl viny za tento stav pravděpodobně nese i způsob přípravy budoucích učitelů zeměpisu na univerzitách, neboť mezi požadavky, které musí studenti tohoto oboru splnit, není vždy zařazena povinnost absolvovat zkoušku z předmětu geografie města. Studenti učitelského oboru musí tak vystačit s předmětem geografie obyvatelstva a sídel, který aktuální problematice soudobých měst věnuje velmi malou pozornost. Neumí-li však učitel aplikovat své zeměpisné znalosti ve svém prostředí, těžko lze podobnou dovednost očekávat od žáků. Z analýzy obsahu v současné době nejvíce používaných učebnic zeměpisu na českém trhu (Hrnčířová 2010) vyplývá, že téma města je ve většině případů zredukováno na stručný popis několika s městem souvisejících obecných aspektů, jako je vývoj osídlení, definice města, vnitřní struktura sídel či funkční rozdělení měst a městských zón. Některá témata jsou v učebnicích představována zavádějícím způsobem, jako kupř. chudinské čtvrti, které jsou stereotypně spojovány s rozvojovým světem, ačkoliv se běžně vyskytují i ve vyspělých zemích. Jak správně poznamenává Hrnčířová (2010), v učebnicích se až na výjimky nevyskytují termíny spjaté se současným městským rozvojem, jako je brownfield, gentrifikace, revitalizace, ale dokonce ani suburbanizace, ačkoliv současná maturitní zkouška již znalost těchto termínů předpokládá. Jako absolventka učitelského oboru mohu doložit fakt, že některé z těchto termínů neznají ani mnozí aprobovaní učitelé zeměpisu.

Budova nákladového nádraží Žižkov je unikátní ukázkou funkcionalistické architektury a rušného života drobných podnikatelů. Ohrožují ji však nekoncepční developerské zájmy.

Mapa pro kritické vnímání města
V hodinách zeměpisu tedy často vychováváme občany, kteří znají problematiku afrických slumů, ale sociální dopady revitalizace ve své ulici již zhodnotit nedokáží. Syndrom NIMBY („not in my backyard“ neboli „ne na mém dvorku“) charakterizuje občany, kteří se o změny ve svém prostředí začnou zajímat až ve chvíli, kdy se dotknou jejich osobního života. Mezi obyvateli Česka je takové jednání rozšířené, a tak se nabízí možnost zaujmout žáky nabídkou dovednosti kriticky vnímat prostředí jejich města.
Cílem tohoto článku je představit portál Praguewatch.cz, který může pedagogům výuku tohoto kritického vnímání usnadnit. Praguewatch.cz je internetová mapa graficky znázorňující rozmístění problematických lokalit ve městě. Tyto tzv. kauzy doprovází encyklopedický popis založený na kritickém pohledu odborníků a občanských aktivistů. Kauzy jsou podle povahy problému rozděleny do šesti kategorií. Sedmou kategorii představují pražské úřední aktuality, resp. diskutabilní oznámení orgánů veřejné správy. Na následujících řádcích ukážeme příklady otázek, které mohou jednotlivé kategorie pomoci zodpovědět a jejichž vhodným zařazením do výuky může být rozvíjena schopnost kritického uvažování o městském prostředí:

1. Praha mobilní: Který způsob dopravy nejvíce/nejméně škodí životnímu prostředí? Proč je dnes moderní stavět ve městech cyklostezky? Navrhněte, jak docílit redukce počtu aut v městských centrech. V některých českých městech je plánován odsun železničních nádraží z městských center. Komu takový krok nejvíce uškodí a proč? Jak souvisí doprava ve městech se „sídelní kaší“?
2. Praha kulturní: Které kulturní památky znáte ve svém okolí a v čem spočívá jejich význam? Jaké chyby jsou v péči o kulturní památky páchány nejčastěji? Vysvětlete, co je to spekulace a jak může ohrožovat historické památky. Jaký je váš názor na množství reklamních ploch v českých městech?
3. Praha sociální: Znáte termíny, jako je ghetto, gated community či gentrifikace? Proč podle vás v některých městech dochází k neustálé obnově výstavby? Jsou nové budovy pro místní obyvatele užitečné, nebo se některé z nich stavějí zbytečně? Jaká rizika spočívají v prostorovém oddělování chudších lidí od bohatých? Proč se ve městech vyskytuje bezdomovectví a squatting? Víte, co je to občanská vybavenost a proč je důležitá její dostupnost?
4. Praha ekologická: Vysvětlete, proč je život ve městech méně zdravý než život na venkově. Navrhněte způsob, jak městské prostředí učinit zdravějším a příjemnějším pro život. Je podle vás důležité ve městech zachovat zahrádkářské kolonie? Víte, proč existuje neustálý tlak na další zástavbu městské zeleně?
5. Praha občanská: Víte, jaká práva mohou občané využít, pokud chtějí vyjádřit nesouhlas se změnami plánovanými v okolí místa jejich bydliště?
6. Praha politická a administrativní: Dovedete vysvětlit význam komunálních voleb z hlediska možnosti ovlivňovat podobu vašeho města?

Závěr
V článku jsme se seznámili s aktuálností výuky kritického vnímání městského prostředí v hodinách zeměpisu a s možností tuto výuku inspirovat obsahem portálu Praguewatch.cz. Příští díl článku bude věnován podrobnějším ukázkám a návrhům možností, jak s portálem ve výuce pracovat.

Literatura a zdroje dat:
BIEGEL, R. (2005): Systém státní památkové péče a jeho pražské problémy. In: Bilance 1991−2005 – Za starou Prahu, Věstník Klubu za starou Prahu, Vol. 35, No. 3, s. 5−8.
HARVEY, D. (2008): The Right to the City, New Left Review.
HORÁK, M., (2007): Governing the Post-Communist City: Institutions and Democratic Development in Prague. Toronto: University of Toronto Press.
HRNČÍŘOVÁ, E. (2010): Problematika města ve výuce zeměpisu. Brno: PřF MUNI (diplomová práce).
OUŘEDNÍČEK, M. (2005): New Suburban Development in the Postsocialist City: the Case of Prague. In: Eckardt, F. ed.: Paths of Urban Transformation. Lang, P., s. 143−156.
SÝKORA, L. (1999): Proměny vnitřní prostorové struktury postkomunistické Prahy. Acta Facultatis Studiorum Humanitatis et Naturae Universitatis Prešoviensis − Folia Geographica, Vol. 32, No. 3, pp. 98−103.
SÝKORA, L. ed. (2010): Rezidenční segregace. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta a Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky, Praha

Autorka: Michaela Pixová

článek vyšel v časopise Geografické Rozhledy č.2/11-12

vznik článku byl podpořen z grantu Nadace Open Society Fund Praha

Na oficiální mapě Pražské památkové rezervace (PPR), která je na internetových stránkách Městské části Praha 1, vyčnívá PPR vůči šedi okolo svou barevností. Na mapě vypadá PPR téměř jako pevnost – hranice se na Petříně či Vyšehradě kryjí se zbytky bývalých hradeb. Všechny stavby jsou v PPR chráněné, některé z nich ale mají navíc status kulturní památky. Tyto domy jsou zobrazené žluto-hnědě. Podle odborníků a odbornic na památkovou ochranu z Klubu za starou Prahu toto rozlišení na domy se statusem kulturní památky anebo bez něj nemělo donedávna až takový význam, jaký získává nyní kvůli hrozící demolici „zdravého a kvalitního“ domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy. I proto vytvořil umělec Milan Mikuláštík vizualizaci horního konce Václavského náměstí včetně ohroženého domu. Její kopie se rozdávaly na demonstraci na Václavském náměstí 7. června 2011. Tato upravená fotografie rozrušuje vžitou představu celistvosti PPR. Domy, které sice jsou v Pražské památkové rezervaci, ale nejsou kulturní památkou, jsou vyznačené červeně – tedy relativně jednoduše demolovatelné. Podle dnes už bývalého ministra kultury Bessera není třeba chránit „nehodnotný“ dům jako je ten na Václavském náměstí. Nejasná hrozba arbitráže ze strany investorů propojuje Václavské náměstí, vnitrobloky okolo a celý „ostrůvek“ PPR s globalizovanou ekonomikou. Dům Václavské nám. 47, kterého jsme si jako Pražané a Pražanky všimli většinou až poté, co se o něm začalo diskutovat, si máme odmyslet. Je soukromou investicí. Je zastřený červeně. Tento dům už není.

Památková ochrana plochy, která je uvnitř hranic PPR, není podle kritiků současného způsobu památkové ochrany v Praze dostatečná. Slovo „dostatečná“ ale ve skutečnosti není vhodné. Hranice mezi PPR a jejím vnějškem mylně odkazuje na jakousi stabilitu památkové ochrany, tedy toho, co je uvnitř. Ta byla a je výsledkem střetů politických a sociálních sil o charakter (nejen historické) Prahy.

Na Praguewatch.cz mapováním politizujeme prostor. Projekt Pražská památková realita studentů a studentek dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, který spolupracuje s Praguewatch.cz, zasazuje památkovou ochranu v Praze do kontextu moci jednotlivých institucí. Jejich pravomoce a rozhodování jsou nastaveny tak, aby umožnily plnit především soukromé zájmy podnikatelů a politiků. Články z tohoto cyklu mimo jiné poukazují na „fasádismus“, tedy vykuchávání vnitřku budov a zanechávání pouhých stěn viditelných z ulice. Praguewatch.cz sice v tuto chvíli neumí vytvořit mapu fragmentů těchto vyprázdněných domů, ale v kombinaci s textem a imaginací čtenářů a čtenářek umožňuje pohled „za fasádu“.

Marek Čaněk, PragueWatch

Odkazy:

Crampton, J. a Krygier, J. (2006), „An Introduction to Critical Cartography“, ACME: An International E-journal for Critical Geographies, 4 (1).

Pražská památková realita

PRAHA – Loňské komunální volby ukázaly, že obyvatelům metropole už nevyhovuje korupční a arogantní prostředí. Lidé masově volili nové strany a věřili ve změnu. A jaká je nyní, přesně po roce od voleb, skutečnost? Magistrát je o něco otevřenější, ale ani noví politikové zatím stále neřeší hlavní problémy Prahy nastřádané za minulá léta. V boji proti korupci se zatím nevyznamenali a dosud nezavedli žádná reálná opatření k zamezení uplácení. Pražané se nedočkali žádných změn ani v dopravní politice, která dává prioritu automobilům. Hrozí, že se budou opět schvalovat desítky změn územního plánu na přání spekulantů a developerů bez jakékoliv koncepce. O informační politice města výmluvně vypovídají webové stránky, na kterých není možné nic najít. Pokusy o kulturní oživení pražských ulic narážejí na byrokratické překážky. Takto hodnotí první rok působení nové městské rady a zastupitelstva šest pražských nevládních organizací: Arnika, Auto*Mat, BuskerVille, PragueWatch, Pražské fórum a Oživení. Tři z nich působí v Praze deset nebo více let, ostatní tři vznikly v loňském roce.

Největším nešvarem ohrožujícím efektivní správu města je bezpochyby korupce. „Dokud Praha nebude potírat korupci systémově, nelze očekávat, že dojde k podstatnému zlepšení situace,“ říká Martin Kameník z Oživení. „Za první rok vládnutí bohužel vedení města spíše přešlapovalo na místě, než aby bylo schopno pokračovat v realizaci stávající protikorupční strategie. Práce na protikorupční politice jsou navíc zahaleny značným tajemstvím, např. o činnosti a statusu Pražské protikorupční rady  – PRAPORu – není prakticky nic známo.  Zastupitelstvo navíc pracovalo půl roku bez předsedy kontrolního výboru,“ dodává Kameník. Vnímá však i pozitivní události. „Primátor Svoboda se snaží vyšetřit prodražování stavby městského okruhu, zlepšit její kontrolu a zveřejnil nezávislý audit. Bohužel vedení města není příliš ochotné podělit se o své protikorupční záměry s veřejností a na protikorupčním portálu nenalezneme fakticky žádné aktuální informace (např. zápisy Praporu, podklady k jednání atp.),“ uzavírá Kameník.

Pokud jde o proměnu města jako takového, má jeho nové vedení značně svázané ruce. Až do roku 2016 bude splácet předražený tunel Blanka a staví také zbytečnou linku metra do Motola. Na rozvoj veřejné dopravy nebo zlepšování veřejného prostoru tak nebudou peníze. „Primátor Svoboda vidí vzor Prahy v Kodani, která vsadila na chůzi a cyklistickou dopravu a dnes patří k městům s nejvyšší kvalitou života na světě. V praxi ale Praha pokračuje v politice velkých dopravních staveb, jejichž přínos je sporný. Primátor se pokouší zmírnit enormní prodražení Blanky, v tu samou dobu však magistrát chystá Blanku 2 a veřejnost zase o ničem neví,“ říká Vít Masare za iniciativu Auto*Mat. Stále se připravuje stavba tunelů u Muzea, které by znemožnily přeměnu severojižní magistrály v městský bulvár. Peníze potřebné pro rozvoj veřejné dopravy pohlcují rostoucí provozní náklady Dopravního podniku.

„Radní si zaslouží uznání za záchranu zeleného Trojmezí před developery. Šlo o jeden z nejkřiklavějších případů tvrdého lobbingu pozemkových spekulantů a jejich ovlivňování politiky,“ hodnotí Martin Skalský ze sdružení Arnika. Na druhou stranu pokračuje projednávání několika desítek změn územního plánu, na dvě stě dalších změn bylo prozatím přerušeno a dokonce se připravuje zcela nová vlna změn. „Rada města přiznala, že její prioritou není schválení nového územního plánu. To je velké zklamání. Může to znamenat, že se opět rozjede schvalování dílčích developerských projektů a celý proces se znovu vymkne veřejné kontrole. Pokud by město ani za tři roky stále nemělo promyšlenou koncepci svého rozvoje a směřování, byla by to zpráva o naprostém selhání této politické reprezentace,“ řekl Skalský.

Podle iniciativy PragueWatch nadále přetrvává ignorantský postoj politiků i magistrátních odborů ke kulturnímu dědictví a ochraně životního prostředí. „Odbor ochrany prostředí zřídka kdy vydá negativní stanovisko k návrhu změny územního plánu. Přitom dostává k posouzení i stavby se zcela zjevně negativním dopadem na životní prostředí, jako je výstavba obří mimoúrovňové křižovatky a Multifunkčního operačního střediska na Malovance. Obzvláště přičteme-li k nim další stavební záměry v blízkém okolí, lze bez nadsázky tvrdit, že jde o pomalou likvidaci této části Břevnova“ říká Martin Veselý z PragueWatch. „V Praze dnes sledujeme rozmach fasádismu, vytrácení života z centra Prahy, její proměnu v turistické ghetto. Drzost developerů se snad ještě zvětšila a nahrává jí i nečinnost Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu známá díky příkladům domu na Václavském náměstí či stadionu na Štvanici,“ uvedl Veselý. Jako pozitivní vidí ale rozmach občanské aktivity „Vznikají nové lokální i celopražské iniciativy, o nichž je hodně slyšet a které spolu navíc spolupracují,“ dodal Martin Veselý.

Přímo z frustrace po uzavření velké koalice vzniklo Pražské fórum. „Hodnocení nového vedení by se dalo shrnout dvěma slovy: Ano, ale. Ano, některé změny jsou započaty, ale k plné funkčnosti jim vždy něco chybí a výsledek je více než rozpačitý,“ říká jedna ze zakladatelek Pražského fóra Alena Rybníčková. Kritizuje například novou podobu webových stránek, pod jejichž novou fasádou se ztrácejí dokumenty a propojení mezi nimi. Vyhledat potřebné trvá ještě déle než dříve, případně je to nemožné. Ani fakt, že na zasedání jsou přítomni a mohou vystupovat občané, podle ní nezajištuje demokratické rozhodování. „Zastupitelé nejsou nijak nuceni reagovat na vyjádření občanů. Navíc jsou nám předváděny podivné praktiky s hlasováním, pokud hlasování nedopadne úplně dle domluvených představ koalice,“ dodala Rybníčková.

Nové vedení magistrátu zatím nepřineslo změnu pro pouliční umění, které patří k ulicím evropských i světových metropolí. „Politici, úředníci a policie berou pouliční umění jako žebrání nebo jako výdělečnou podnikatelskou činnost s nutností získat povolení, zábory aj. V podstatě si je interpretují různorodě, přičemž žebrání je nejčastější,“ říká Jiří Boháč z BuskerVille. „Doposud jsme nezískali od magistrátu žádnou znatelnou podporu kromě záštity nad „Svátkem hudby”, který navíc ve výsledku nebyl policií v ulicích uznáván,“ podotýká Jiří Boháč. Podporou a poskytnutím místa k projevu by se přitom Praha začlenila k dalším světovým metropolím, dala by možnost vyniknout mladým a alternativním muzikantům, divadelníkům, či jiným umělcům. „Alchymií pouličního umění je totiž přímý kontakt s lidmi, získávání okamžité zpětné vazby, snazší formování projevu a tím celkového výrazu umělcova. Touto cestou vznikly veliké hvězdy celosvětového formátu, a proto by neměla být upírána, vždyť svoboda projevu je hlavní doménou demokracie,“ dodává Jiří Boháč z iniciativy BuskerVille.

Naději představují podle nevládních organizací sami obyvatelé Prahy. Všímají si místních problémů a stále aktivněji se je snaží také řešit. Sdružení apelují na lidi, aby to nevzdávali. Zatímco příchod skutečně osvícených politiků je ve hvězdách, k lepšímu prostředí a atmosféře města může přispět každý z občanů. Dnešní tisková konference byla první společnou akcí šesti pražských občanských organizací prosazujících lepší život v Praze. Zdaleka však nejde o akci poslední. „Rok od voleb vidíme, že problémy jsou velmi hluboké a změna vyžaduje velké úsilí. Přestože každá z našich organizací se věnuje jiné oblasti, věříme, že společně dokážeme prosadit více. Politika města je trochu ospalá a žádný zázrak nás zřejmě v nejbližší době nečeká. Proto bychom rádi tímto vyzvali obyvatele Prahy, ať se aktivně zajímají o činnost svých zastupitelů a zapojí se do práce nevládních organizací nebo je podporují. Zatímco politikové se každé čtyři roky mění, nevládní organizace hájí zájmy obyvatel Prahy dlouhodobě,“ řekla Zora Kasiková, mluvčí Arniky.

Příloha 1 -  Stručné hodnocení první roku vlády pražských radních

KORUPCE

+ Snaha primátora zamezit prodražování výstavby městského okruhu a zlepšit kontrolu výdajů na veřejné zakázky

+ Schválení pravidel pro převod nemovitostí ve vlastnictví hlavního města Prahy

+ Schválen plán zavedení e-aukcí do února 2012

- Současná protikorupční politika hl.m. Prahy probíhá zcela uzavřeně bez možnosti veřejného dohledu.

- Je plánována redukce stávající protikorupční strategie, vedení města nadále rezignuje např. na zavedení protikorupčního ombudsmana, metody hodnocení vedoucích zaměstnanců

- Radnice nečiní žádné kroky pro průhlednější hospodaření městských firem, např. se staví laxně k implementaci pravidel pro zadávání zakázek těmito organizacemi, taktéž toleruje jejich porušování zákona o svobodném přístupu k informacím.

DOPRAVA

+ Primátor se snaží vyjasnit, jak došlo k prodražení tunelu Blanka

+ Náměstek Březina umožnil zahájit přípravu přestavby nebezpečné křižovatky na nábřeží Kapitána Jaroše

+ Magistrát podpořil uspořádání mezinárodního workshopu o humanizaci magistrály

- Město pokračuje v politice velkých dopravních staveb, které jsou předražené a nepřinášejí užitek

- Podpora cyklistické dopravy běží už jen setrvačností a postupně slábne objemem i kvalitou

- Komise pro pěší dopravu se v novém volebním období ještě nesešla, město nevěnuje chůzi žádnou pozornost

ÚZEMNÍ ROZVOJ

+ Schvalování změn územního plánu se zbrzdilo a probíhá celková revize

+ Rada splnila jeden ze svých předvolebních slibů a zachránila zelené Trojmezí před zástavbou

+ Lidé mohou vystupovat na jednání zastupitelstva, což dříve nemohli

- Rada přiznává, že schválení nového územního plánu není prioritou tohoto volebního období

- Byla zahájena nová vlna změn územního plánu a proces je nepřehlednější než kdy dříve

- Výbor pro územní plánování se vzdal svého práva přijímat stanovisko k jednotlivým projektům

OTEVŘENOST

+ Zvolení předsedy Kontrolního výboru (i když po půl roce)

+ Zahájení široké a odborné diskuze na téma volby přísedících

+ Změna jednacího řádu (občané mohou vystoupit na každém jednání zastupitelstva, nemusí se o tom hlasovat

- Za celý rok se nepodařilo dostat ne jednání zastupitelstva kauzu Ústřední čistírny odpadních vod

- Pod fasádou nového webu je systém informací a jejich propojení ještě horší než dříve

- Podivné praktiky na jednání zastupitelstva, např. opakované hlasování, když není výsledek podle představ koalice

PRAŽSKÉ KAUZY

+ Vznikly nové občanské iniciativy, o kterých je hodně slyšet, a to jak na úrovni lokální (Letná sobě!, Tady není developerovo), tak celopražské (Pražské fórum)

+ Prohloubila se spolupráce mezi iniciativami, na lokální i celoměstské úrovni¨

- Na pozici vedoucího odboru památkové péče zůstává úředník neschopný hájit hodnoty Prahy

- V důsledku chybějící vize rozvoje města určují vývoj stále především developeři

- Město nemá komplexní plán, jak zabránit degradaci centra Prahy v turistické ghetto

POULIČNÍ UMĚNÍ

+ Ochota některých lidí jednat o uvolnění situace ohledně pouličního umění (radní Kaucký)

+ Ochota konkrétních lidí dát záštitu nad akcí (radní Kaucký i Odbor zahraničních vztahů, kultury a cestovního ruchu)

+ Zřízení komise, která se bude našimi požadavky a veřejným prostorem v Praze zabývat

- Poslední Svátek hudby nechalo město rozehnat policií

- Komise, která se bude zabývat požadavky na omezení byrokracie a poplatků za provozování pouličního umění, byla zřízena teprve tento týden, tj. déle než po roce od výzvy BuskerVille v červnu 2010

- Pražské ulice okupují obchody s nevkusnými suvenýry a hlasitou, obtěžující hudbou z reproduktorů, distributoři reklamních letáků a komerční akce, které jsou povoleny téměř kdekoliv, pokud pořadatelé zaplatí nájem.

Příloha 2 -  Co může udělat každý Pražan či Pražanka?

1/ Aktivně se zapojit do práce některého z občanských sdružení, která řeší problémy Prahy. Sdružení bojují s nedostatkem peněz a pomoc každého jednotlivce je významná.

2/ Nezbývá-li Vám čas se přímo zapojit, můžete podpořit činnost občanských sdružení finančně. Peníze jednotlivců jim dávají nezávislost a schopnost zastupovat veřejné zájmy.

3/ Sledovat práci magistrátu a vyjadřovat se písemně nebo na jednáních k tématům, která se Vás dotýkají – například k územnímu plánu, rozpočtu, kulturní politice nebo dopravním stavbám.

Arnika – Centrum pro podporu občanů

Pro kvalitu života v Praze je významná zejména problematika zeleně a ochrany stromů a územní plán, který určuje další rozvoj města. Sledujeme také probíhající změny územního plánu a pomáháme občanům podávat k nim připomínky. Spolupracujeme s desítkami místních občanských sdružení a iniciativ a poskytujeme bezplatné poradenství obyvatelům, kteří chtějí přispět k lepšímu životu v metropoli.  www.arnika.org/mesta

Auto*Mat

Auto*Mat je iniciativa za bezpečnou, zdravou a živou Prahu. Věříme, že klíčem k lepšímu prostředí města je organizace dopravy. Naším posláním je podporovat a rozvíjet cyklistickou, pěší a veřejnou dopravu v Praze. Usilujeme také o zodpovědné používání automobilů ve městech a zklidňování dopravy. Auto*Mat chce proměnit Prahu uzpůsobenou dnes spíše k autoprojíždění na město příznivější životu. www.auto-mat.cz

BuskerVille

Hlavní cíle iniciativy Buskerville začínají zjednodušením legislativy a procesu získávání povolení pro provozování pouličního umění a končí celistvou proměnou užívání veřejného prostoru v Praze. Představy o kulturním městě iniciativa manifestuje každý rok 21. června na oslavě s názvem „Svátek hudby“.  Alchymií pouličního umění je přímý kontakt s lidmi, získávání okamžité zpětné vazby, snazší formování projevu a tím celkového výrazu umělcova. Touto cestou vznikly veliké hvězdy celosvětového formátu, a proto by neměla být upírána, vždyť svoboda projevu je hlavní doménou demokracie.  

Oživení

Pokud máte téma, které Vás zajímá, kauzu, kterou nechcete nechat proběhnout bez povšimnutí, udělali jste první krok, po kterém není třeba couvat. Občanské sdružení Oživení Vám může podat pomocnou ruku pro oblast transparentního rozhodování – nabízí poradenství v konkrétních kauzách, na jeho webu naleznete zpracované tematické okruhy se základními radami, jak v konkrétních případech postupovat, k dispozici je bezplatná protikorupční linka a sdružení nabízí i tematické semináře pro větší skupiny aktivních občanů a zastupitelů. www.oziveni.cz

PragueWatch

Praguewatch.cz je internetovým průvodcem po pražských kauzách, sporných případech městského plánování, ohrožených kulturních prostorech, parcích či třeba zahrádkářských koloniích. Je vhledem do nedávné historie a současnosti odvrácené tváře Prahy. Kritický pohled na rozvoj Prahy a městské politiky je založen na spolupráci akademiků, odbornic a občanských aktivistek a aktivistů. Řada Pražanů a Pražanek nemá právo volit v komunálních volbách. I tito lidé, kteří se do Prahy přistěhovali z jiné části Česka, jiné země anebo zde studují, by podle nás měli mít právo vyjadřovat se k rozvoji Prahy.  www.praguewatch.cz

Pražské fórum

Pražské fórum dlouhodobě sleduje zasedání zastupitelstva hlavního města Prahy a jednání vybraných výborů. Vyjadřuje se k bodům programu jednání; tak upozorňuje přímo na půdě magistrátu na špatné hospodaření s penězi či vyložené podvody. Zároveň komunikuje se zastupiteli a úředníky magistrátu a navrhuje jim dílčí nebo systémové změny. Organizuje též happeningy ve veřejném prostoru (Megabigboard, Piknik v metru, Pošli jízdenku dál, Rakovina Pražanům atd.). Tímto způsobem problémy Prahy medializuje a zároveň do jejich řešení aktivně zapojuje širší okruh Pražanů. www.prazskeforum.cz

Spor o demolici na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice musí působit na normálního čtenáře poněkud akademicky. Novinové zprávy o celé kauze totiž naznačují, že na Václaváku zuří bitva mezi dvěma fundamentálními názorovými tábory: „Demolice na Václavském náměstí je barbarství,“ volají historici. „Nechceme z Prahy skanzen, pusťte sem kvalitní architekturu,“ odpovídá magistrát v dojemné shodě s investorem. Profesoři se přou se stavebníky, památkáři s architekty, staromilci s vizionáři. Když se ale neshodnou ani experti s odborníky, jak se v tom zápolení má vyznat člověk nepoznamenaný studiem architektury nebo historie umění?

Podle mého názoru je složitost celé kauzy jenom zdánlivá. Je v podstatě dána tím, že média koncentrují pozornost zejména na diskusi o hodnotě ohroženého domu. Její posouzení přitom bude vždycky do nějaké míry podléhat subjektivnímu vkusu a bude možné jej zpochybnit. Umělecká hodnota domu čp. 1601 ale tvoří jen jednu z vrstev celé kauzy: sama o sobě by ostatně asi jen těžko přesvědčila čtrnáct tisíc neodborníků k podpisu petice proti demolici a další tisícovku lidí k účasti na protestním shromáždění na místě kauzy…

Demoliční mystifikace

Ideální příležitost udělat si přehled o tom, jak jsou v celé kauze rozdané karty, byl v pátek 23. září 2011. K případu totiž proběhlo veřejné slyšení senátího Výboru pro vzdělání, kulturu, lidská práva a petice. Slyšení se zúčastnili zastánci i odpůrci demolice, takže tu doslova vyčerpávajícím způsobem zazněly názory obou stran. Bylo přitom až zarážejícím způsobem zjevné, jak slabá byla argumentace magistrátu a investora, kteří demolici prosazují. Obhajoba bourání se v podstatě omezila na obecně platná a proto nicneříkající tvrzení (i v historickém městě se musí někdy bourat), útoků na odpůrce demolice (publikum v sále rozesmál výrok architekta Malínského, že „Kampaně Klubu Za starou Prahu naplňují skutkovou podstatu trestného činu pomluvy“), případně na mystifikace (názor investora, že protest bránit demolici je protiústavní), demagogii nebo úplné lži. Ostatně, vše podstatné je ve výstižné zkratce shrnuto zde).

Čtenář dobře ví, jaké stanovisko k této kauze zastávám, takže chápu, že takhle stručné zhodnocení argumentů mých názorových protivníků lze od mě těžko brát za bernou minci. Proto bych se na některé z nich rád podíval podrobněji.

Úplně přitom pominu úvahy o tom, že i v rámci historického centra se občas musí bourat, že nelze bránit vstupu současné architektury do historických center, že i v minulosti se bouralo a vznikly pak stavby, které nyní chráníme, že odpůrci demolice chtějí mít z města skanzen atd. atd. Byť podobné úvahy tvořily stěžejní část obhajoby demolice, nelze je brát příliš vážně. Za prvé příliš nesouvisejí s projednávanou kauzou – neodpovídají totiž na otázku, proč má být zrovna tento konkrétní dům zničen a v čem je jeho demolice pro rozvoj Prahy tak zásadní. Za druhé tyto úvahy vytvářejí imaginární problém a neexistující konflikt. Snaží se naznačit, že lidé, kteří proti demolici protestují, jsou zapšklí staromilci a odpůrci současné architektury. Protest proti bourání domu čp. 1601 na Václavském náměstí ale není protestem proti současné architektuře. Je to protest… proti zbourání domu čp. 1601 na Václavském náměstí. Pro magistrát a investora je asi obtížné tuto jednoduchou skutečnost pochopit, ale je to prostě tak. Jak jinak si ostatně vysvětlit, že s demolicí nesouhlasí i lidé jako (současný moderní) architekt Ladislav Lábus nebo přední znalec současné architektury Rostislav Švácha?

Široká diskuse na jednu stránku

Zastánci bourání ale měli i vážnější argumenty, kterými se vyplatí zabývat podrobněji. Jedním z nich je tvrzení šéfa magistrátních památkářů Mgr. Jana Kněžínka, že rozhodnutí bourat vzniklo na základě „široké diskuse odborníků“. V tom případě by samozřejmě celé magistrátní stanovisko mělo svou váhu. Jenže… proč se tedy po obsáhlé diskusi, která dospěla k jasnému výsledku, většina odborníků staví demolici na odpor? Odpověď je jednoduchá: magistrát si prostě pod pojmem „široká diskuse“ představuje poněkud specifický útvar. Víceméně do něj totiž patří jen investor, stručný posudek Zdeňka Lukeše a poradní sbor expertů památkové péče. Jako nezvaný host je tu pak zpočátku trpěn i Národní památkový ústav (NPÚ).

Připomeňme, že právě NPÚ – tedy památkoví odborníci placení za svou práci z našich daní – demolici jednoznačně označil za vyloučenou. Za tento názor se také postavila jeho vědecká rada. Magistrát ale nebyl s odbornou hodnotou památkářského posudku spokojen a začal se shánět po dalších názorech. Jedním z nich přispěl ve stránku (!) dlouhém vyjádření Zdeněk Lukeš. Pro celou diskusi o demolici domu čp. 1601 má však jeho text jeden zásadní nedostatek: ohroženým domem se v podstatě nezabývá. Pan Lukeš komentuje hlavně kvalitu navrhovaného projektu, který vřele doporučuje ke schválení. Domu určenému k bourání ale věnuje jen jeden jediný odstavec. Stačí v něm zmínit autory Kozáka a Zascheho a stručně shrnout stavební vývoj. Uměleckou hodnotu stavby pak odbývá jedinou větou, ve které tvrdí, že dům je možné nahradit novostavbou, protože sejmutím fasády z 19. století přišel o podstatnou část architektonické hodnoty. Pomineme-li fakt, že posuzovat kvalitu architektury podle zdobnosti fasády je v dnešní odborné sféře přístup poměrně kuriózní, nelze toto stručné vyjádření ani při nejlepší vůli brát za fundované a vyčerpávající zhodnocení památky.

Druhou odbornou oporou magistrátního rozhodnutí mělo být rozhodnutí poradního sboru expertů památkové péče. Jenže tady je stejný problém, jako u Lukešova vyjádření: sbor řešil jen úroveň navrhované novostavby. O přípustnosti demolice není v zápisu z května 2010, kde se celá věc projednává, ani slovo, stávající dům se podle zápisu vůbec nehodnotil. (Byť že hodnotit plánovanou novostavbu, když na jejím místě stále ještě stojí památka, je poněkud zvláštní).

U koho tedy magistrát vzal ony odborné argumenty takového kalibru, že přebily jednoznačné vyjádření památkářů a donutily Kněžínkův úřad k povolení demolice? Statický posudek v podstatě přiznává, že dům je v pořádku. Uměleckohistorický průzkum objedaný investorem zase odmítá dům hodnotit… Zbývá tedy už jen názor samotného investora. Leckoho samozřejmě napadne, že jeho stanovisko nebude tak úplně nezaujaté. Magistrát ale z nějakého důvodu považuje názor investora na jeho vlastní záměr za nezávislé odborné stanovisko, které je dokonce tak zásadní, že je třeba mu dát maximální prostor v konečném rozhodnutí. Do závěrečného stanoviska Kněžínkova úřadu je totiž doslovně převzato 7 (!) stran z vyjádření investora. Názor NPÚ je přitom v tom samém dokumentu odbyt jednou jedinou větou o tom, že se magistrát s jeho názorem neztotožnil…

Jak je tedy – alespoň z dostupných materiálů – patrné, proklamovaná vyčerpávající magistrátní diskuse o domu na Václavském náměstí se vlastně domem na Václavském náměstí takřka nezabývala. Věnovala se téměř výhradně novému projektu. Není proto divu, že žádné zásadní argumenty pro demolici v ní nepadly. Navíc je evidentní, že „šířka“ celé diskuse se omezila na velmi úzký okruh magistrátem vybraných „expertů“. Tento fakt vystupuje zvláště v momentu, kdy proti magistrátní „diskusi“ postavíme seznam skutečně nezávislých odborníků, kteří s demolicí nesouhlasí. Vedle zmíněného NPÚ a jeho vědecké rady bourání odmítl Ústav pro dějiny umění FF UK, česká Uměleckohistorická společnost, Ústav dějin umění Akademie věd, profesoři z ČVUT Ladislav Lábus a Pavel Kalina, Klub Za starou Prahu a další.

Možná se teď spolu s Janem Kněžínkem ptáte, kde byli tito odborníci, když se o demolici rozhodovalo. Proč se neozvali už v době, kdy se celá věc projednával? Odpověď opět není složitá – v době, kdy se na magistrátu mělo údajně intenzivně diskutovat, je nikdo neoslovil, a tak o celé věci neměli ani tušení – stejně tak o ničem netušila pražská veřejnost. Magistrátní odbor památkové péče totiž svá stanoviska nezveřejňuje, ani se nesnaží veřejnost upozornit na to, že hodlá rozhodovat o tak zásadní věci, jako je demolice uvnitř památkové rezervace. Celý proces získávání informací o probíhajících kauzách tak připomíná Hlavu XXII: Abyste se k magistrátnímu stanovisku dostali, musíte vědět, že nějaké bylo vydáno. Což se ale nedozvíte, dokud se k němu nedostanete…

Stanoviska magistrátního odboru památkové péče by měla být ihned zveřejňována na internetu. Odborníci a široká veřejnost by měli být předem informováni alespoň o těch nejzásadnějších posuzovaných zásazích do památkové rezervace, aby o nich bylo možné skutečně nezávisle diskutovat. Byl by to sice jen malý krok pro Magistrát, ale velký skok pro pražskou památkovou péči. Nemyslím, že v 21. století je to zas tak nehorázný požadavek…

Spasitel Václavského náměstí

S originálním přístupem k celému případu přišel také zástupce investora, firmy Realty IV., a.s.,  James Lewis Woolf. Kromě výše zmíněných úvah o tom, že kdo brání uskutečnění jeho projektu, chce z Prahy vytvořit mrtvé museum, spočívala celá jeho argumentace ve snaze stylizovat se do spasitele Václavského náměstí, který hluboce ctí pražské architektonické dědictví a chce jej jen a jen obohatit. Václavák prý trpí spoustou problémů s nekalými živly a v noci je o strach se tam pohybovat. Nový dům ale Václavské náměstí nejen výtvarně dotvoří, ale pomůže přilákat solidní nájemníky a vyčistit náměstí od těchto nepříjemných existencí. Projekt tedy přinese na Václavské náměstí život, který toto krásné místo tolik potřebuje.

Tato svérázná úvaha se v podstatě snaží naznačit, že historické domy můžou za městskou kriminalitu a že novostavby pasáky a zloděje nějakým způsobem odpuzují (asi proto, že v noci svítí). Kromě toho, že je to až vesele absurdní tvrzení, je zajímavé podívat se i na to, kdo jej vyslovuje. James Lewis Woolf byl totiž kdysi jednatelem dnes už zaniklé firmy Verdi Development. Této firmě, jejíž vedení do velké míry odpovídá současná Realty IV, patřila i tiskárna v Opletalově ulici zapsaná na seznam kulturních památek. Firmě se ale památka asi příliš nehodila do plánů. Když totiž neuspěla ve snaze sejmout z tiskárny památkovou ochranu, zařídila se při prosazování své vize po svém. Postupnou „rekonstrukcí“ a „stavebními úpravami“, které přinesly „nečekané komplikace“ ji dovedla do stavu naprosté ruiny:

Památkáři si prosadili alespoň zachránění fasády. Pan Woolf však už dnes s naprostou samozřejmostí mluví o tom, že se s ní v rámci dalšího vývoje projektu nepočítá.

Možná jsou záměry firmy Realty IV. zastupované panem Woolfem s Václavským náměstím opravdu jen a jen šlechetné. Ale vzhledem k tomu, jak se tito lidé k pražské historické architektuře už jednou zachovali, jim to nevěřím ani za mák.

Kdo se bojí památkových pravidel?

Úplně nejzajímavější argument je ale paradoxně ten, který v rámci senátního slyšení, ani dalších vyjádření zastánců demolice nezazněl. V tomto případě je to přitom opravdu zvláštní mlčení. Jde totiž o věc, kterou zmiňuje petice proti demolici i „dopis třinácti profesorů“ a pravidelně na ní upozorňují odpůrci bourání při veřejných vystoupeních. Mgr. Kněžínek, který se jinak ve své reakci na petici zabýval obšírně každým jejím bodem, ale právě tento důležitý bod z nějakého důvodu přeskočil. Nereagoval na něj ani předseda magistrátního sboru expertů Petr Malínský a v potaz ho nevzal ani ministr Besser a jeho rozkladová komise. Jde přitom o dost klíčovou otázku:

Jak je možné povolit demolici historického domu v památkové rezervaci, když to její pravidla explicitně vylučují?

Omluva všem, kteří o tom ode mě četli už několikrát: Památková rezervace v Praze je zřízena speciálním vládním nařízením z roku 1971. Text tohoto nařízení se vejde na necelou stránku, ale některé věci tam jsou formulovány zcela jasně. V prvé řadě je dobré zmínit, že pojem demolice toto nařízení vůbec nezná. Jeho třetí paragraf pak jasně mluví o tom, že „veškeré úpravy“ památek i objektů, které vykazují „dílčí památkové nebo urbanistické hodnoty“ musí být prováděny „se zřetelem k zachování jejich hmotné podstaty“. Přeloženo do češtiny – pokud má dům v rezervaci alespoň nějakou památkovou hodnotu, musí s ním být nakládáno tak, aby byl pokud možno cele zachován (všimněte si, že nařízení nemluví o „rozvržení hmot“, „výškové hladině“ a podobných obecných termínech, mluví o hmotné podstatě, tedy o matérii stavby jako takové).

Leckdo může namítnout, že vládní nařízení je zastaralé a v tomto bodě možná příliš striktní. V každém případě je ale stále platné. A navíc je to jediný regulativ, který památková rezervace má. Je proto naprosto nepřípustné, že jej magistrát (nejen v tomto případě) tak samozřejmě porušuje.

Ale nejen to. Památkový odbor magistrátu si je patrně dobře vědom toho, že jeho demoliční rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem, protože se ve svých stanoviscích tváří, jako by toto nařízení, respektive jeho §3 odst. 1 písmeno a), vůbec neexistovalo! Například v rozhodnutí, kterým se povoluje demolice na Václavském náměstí, se vládní nařízení zmiňuje. Dokonce se tu podrobně procházejí jeho jednotlivé body (písmena b-d), které stanovují pravidla pro novou výstavbu v Praze. Ale výše citovaná první a nejdůležitější část nařízení, která demolice v památkové rezervaci přímo vylučuje, tu není zmíněna ani jediným slůvkem. Je jednoduše vynechána, v očích magistrátu neexistuje. Pro rozhodnutí v této kauze se totiž magistrátu zrovna tato část zákona nehodila.

Přiznám se, že v právních věcech se moc nevyznám (právní souvislosti celé kauzy však už výstižně popsal kolega Tomáš Erbák). Ale takovéto účelové ohýbání zákona a využívání jen těch jeho částí, které zrovna přijdou investorovi vhod, je podle mě jednoznačný právní faul, který by sám o sobě měl stačit k personálnímu průvanu ve vedení památkového odboru magistrátu.

Václavák, Blanka, Opencard…

Když to shrneme a podtrhneme: To skutečně podstatné a alarmující na celé demolici, a to co, z tohoto případu dělá precedens pražské péče o památky, je ještě něco jiného, než samotný fakt, že bylo rozhodnuto o demolici cenného historického domu. Jádro celé kauzy spočívá v tom, jak se k tomuto rozhodnutí došlo, jakým způsobem se s památkou v srdci historické Prahy i s pražskou veřejností nakládalo. Celá kauza výmluvně ukazuje, jak nešetrně a macešsky se v Praze zachází s historickým architektonickým dědictvím, jak silně je pražský magistrát cítit šlendriánem, korupcí a arogancí a jak jsou v Praze bezostyšně porušována pravidla památkové ochrany ve prospěch silných investorů a na úkor veřejnosti.

Kauza „demolice na Václaváku“ tedy není památkářským odborným problémem. Lze ji bez nadsázky označit za příklad systémového selhání městské správy a politiky a zařadit vedle stavby tunelu Banka, projektu Opencard a dalších všeobecně známých pražských průšvihů. Jediným podstatným rozdílem je zde je fakt, že na Václavském náměstí nejsou vysávány veřejné stamiliony a miliardy (alespoň ne přímo), ale společné architektonické dědictví a budoucí rozvojový potenciál Václavského náměstí.

Jsem přesvědčen, že výsledek celé kauzy na Václavském náměstí se v tomto smyslu může ukázat jako skutečné memento.

Jakub Bachtík, člen domácí rady Klubu Za starou Prahu a občanského sdružení Praguewatch

Při schvalování demolice těchto budov chráněných podle zákona o státní památkové péči se již investor dostal do závěrečné fáze, přičemž se znovu potvrdilo, že výklad právních předpisů je především závislý na tom, jak bohatý a vlivný subjekt žádá o vydání rozhodnutí.

Investor nejdříve v roce 2007 usiloval o zrušení prohlášení zadního traktu hotelu Jalta za kulturní památku, tedy postupoval pokud ne s úctou ke kulturně-historickému dědictví Prahy, tedy aspoň podle zákona. Nicméně když zjistil, že zrušení statusu kulturní památky hotelu Jalta nebude na Ministerstvu kultury průchozí, zvolil postup již méně legální. Ke spolupráci si přibral Odbor kultury a památkové péče Magistrátu hl.m. Prahy, o němž je známo, že s investory spolupracuje dobře a rád. To Odbor kultury a památkové péče (v čele s dnes již kultovním „ochráncem“ kulturních památek, Ing. Kněžínkem) potvrdil při vydání svého závazného stanoviska, které slouží jako podklad pro vydání rozhodnutí o odstranění stavby stavebním úřadem a závazným způsobem řeší otázku souladu záměru odstranění stavby z hlediska ochrany kulturních památek.

Toto závazné stanovisko je v hrubém rozporu se zákonem a ignoruje jak status kulturní památky hotelu Jalta, tak i nesouhlasné stanovisko Národního památkového ústavu (odborná instituce památkové péče, kterou vzhledem k nedostatku jejich pravomocí někdy lobbistům ani nestojí za to zpracovávat). Na tyto a ještě řadu dalších nezákonností závazného stanoviska upozornila Památková inspekce Ministerstva kultury (její ředitel Jiří Varhaník byl ministrem Besserem odvolán krátce po té, co si na něj investor u ministra v souvislosti s touto kauzou písemně stěžoval a žádal vyvození personálních důsledků, ale neodbíhejme od tématu).

Chvíli se zdálo, že záměr investora byl zmařen, když Ministerstvo kultury svým ojedinělým rozhodnutím v přezkumném řízení závazné stanovisko zrušilo. Rozhodnutí bylo vydáno v tzv. zkráceném přezkumném řízení, což bylo zcela na místě, protože hrozilo, že investor může každou chvíli podat ohlášení záměru odstranění stavby a za takové situace by už nemusel být dostatek času na provedení klasického přezkumného řízení. Rozhodnutí ministerstva bylo nejenom správné, ale byla to jediná možnost, jak bezpečně zabránit škodě na památkovém fondu Prahy, která se blížila zaviněním pražského magistrátu a investora.

Ukázalo se však, že finanční moc investora u nás má stále ještě navrch nad hodnotami, jakými jsou ochrana kulturních památek a právní stát. Ministr Besser na základě rozkladu investora rozhodnutí ministerstva zrušil.

Samotné rozhodnutí ministra o rozkladu je přitom nezákonné. Jediným důvodem, o něž se toto rozhodnutí opírá, je údajná ochrana práv investora nabytých v dobré víře na základě závazného stanoviska. Závazné stanovisko orgánu státní památkové péče však není správním rozhodnutím, které by zakládalo práva nebo povinnosti. Je to pouze podklad pro pozdější vydání rozhodnutí stavebním úřadem. Je proto pojmově vyloučeno, aby investor ze závazného stanoviska nabyl jakákoliv práva. Argumentace ministra je jen chabou zástěrkou, která může obstát leda v očích práva neznalé veřejnosti.

Nyní se blíží poslední fáze dramatu, kdy investor podá ohlášení záměru odstranění stavby stavebnímu úřadu městské části Praha 1. Jeho vedoucí, Ing. Oldřich Dajbych, už při jednání senátního výboru pro kulturu dal jasně najevo, že mu občanské protesty narušující solidní práci na rozvoji města nejsou po chuti a že se chystá přísně se přidržovat metodického pokynu Ministerstva pro místní rozvoj, podle něhož má mít vlastník stavby právo ji zbourat, kdykoliv si usmyslí. Není tedy pochyb o tom, že stavební úřad demolici povolí (případně vůbec nezahájí řízení o odstranění stavby a investor nabude právo k demolici po uplynutí 30 dnů od ohlášení záměru), bude to již jen úřednická rutina. Špinavou práci už koneckonců odvedl Odbor kultury a památkové péče magistrátu hl.m. Prahy a sám ministr kultury.

Tomáš Erbák, právník a člen občanského sdružení Praguewatch

Tuto situaci lze obecně zasadit do kontextu komercionalizace městských center. Komercionalizaci doprovází opouštění domů původními obyvateli ve prospěch kancelářských objektů či hotelů. Společně s tím dochází k vytrácení živé a pulzující kultury z ulic a hrozí tak ztráta výjimečného charakteru a specifického ducha města.

Veřejné orgány dlouhodobě nejsou schopny (či spíš ochotny) úmyslnému zanedbávání údržby nemovitostí jejich soukromými vlastníky bránit. Příznačná jsou vyjádření starosty Prahy 1 Oldřicha Lomeckého (TOP09) z února 2011 o možnosti exekutorských zásahů proti majitelům chátrajících objektů, která zatím nepřekročila rámec populistických mediálních prohlášení.

Projekt Osvobozený biograf chce na žalostný stav pražských památek upozornit přímo ve veřejném prostoru a zároveň prakticky přispět k návratu nezávislé kultury do ulic centra. Promítání začne za stmívání po 20:00. Účastnicím a účastníkům doporučujeme vzít si skládací židličky nebo deky. Teplé občerstvení připraví sdružení Food Not Bombs.

5. 5. 2011, Studio VM (volné myšlenky)

zapsali Martin Horáček a Tomáš Vích, Organizátor Revue Beau.

***

Podoba Staroměstského náměstí se postupem času pozvolna měnila, od poloviny 19. století však, jak si mnozí myslí, k horšímu. Objevilo se a zase ztratilo novogotické křídlo radnice, zmizela Krocínova kašna, mariánský sloup, na místě Krenova domu ústí bulvár Pařížské třídy. Co chybí či naopak přebývá Staroměstskému náměstí? Potřebuje pomoci, a pokud ano, jak? Před čím nebo kým by mělo být chráněno? Před moderními architekty, před ochranáři památek, před komercí, před politikou nebo před něčím úplně jiným? Co by se mělo nebo mohlo (znovu) postavit a co by se mělo nebo mohlo zbourat? A kdo by o tom měl rozhodovat – veřejné hlasování, politický program nebo odborné komise?

Václav Vokolek (spisovatel):

Staroměstské náměstí bychom mohli vnímat jako pomyslné i skutečné obětiště dějin, města i celého národa. Poprava českých pánů 1621 se nemohla konat jinde. V roce 1918 tu došlo k svržení mariánského sloupu, které otevřelo nové dějiny, ne náhodou barbarskou demolicí. Šalounův jedinečný pomník Jana Husa osaměl, ztratil svou duchovní protiváhu, která mohla být jistým symbolem stabilního prvku našich dějin. Smír mezi kalichem a křížem. Naše absolutní netečnost k tragickým a úctyhodným místům není pouhým odmítnutím laciné patetičnosti, ale odmítnutím kořenů.

Jaroslav Róna (výtvarník):

Člověk musí vnímat město jako stále živé. Žijeme sice, pravda, na hromadě kostí, ale žijeme dál.

Josef Štulc (památkář):

Náměstí je vedle Pražského hradu vnímáno veřejností jako nejvýznamnější prostor státu a národa, a tudíž postavit tam například hotel nebo obchodní dům by bylo něco, co i při cynismu a ekonomismu současné doby by bylo chápáno jako znesvěcení. Tady mně chybí téma s velkým T, to znamená poslání pro stavbu takového významu, že ji můžeme dát buď na Pražský hrad, nebo na Staroměstské náměstí.

Martin Horáček (historik umění):

Co by se na náměstí mělo přidat?

Tomáš Vích (architekt):

Až do požáru 1945 tu byla radnice. Bylo tu především místo zasedacího sálu, kde lidé přednášeli své stížnosti a návrhy. Ve středověku bylo v Parléřově sále, za první republiky v moderní úpravě v Brožíkově síni. A v roce 1945, když byla radnice vypálena, tak se provizorně zastupitelský sál přesunul do dvorany Nové radnice, do té doby veřejného prostoru, a od té doby tam trčí a ničí Novou radnici, kde by normálně mohl probíhat veřejný život výstav a prezentací čehokoliv. Vidím radnici jako ústřední téma. Byl bych i za repliku staré parléřovské radnice, která je nádherná, ale uvědomuji si, že se tam 63 zastupitelů plus dalších 200 hostů nevejde. Výsledek této rovnice je, že buďto zvětšíme Parléře, anebo vymyslíme nový dům, který se tam bude hodit. Zastupitelé zasedají jednou za měsíc, takže většinu času by sál mohl sloužit široké veřejnosti.

Václav Králíček (architekt):

To, co z prostoru Staroměstského náměstí zmizelo, bylo úplně to nejdůležitější – jeho západní fronta. Jejím iniciačním motivem byl zdroj vody – nejdříve potok, potom studny až po Krocínovu kašnu. Původní půdorysná stopa západní fronty náměstí by se měla pietně restituovat. Dále je důležitý barokní mariánský sloup a Parléřova gotická radnice ve své originální podobě ze 14.-15. století.

František Kašička (architekt):

To by byla vědecká rekonstrukce. U Staroměstské radnice existuje třetina průčelí parléřovské radnice a známe dobře, jak vypadala. Pod Nobileho radnicí neexistovaly sklepy, to znamená, že v těch místech archeologové naleznou základy parléřovské radnice.

Štulc:

V 19. století se ještě stavělo velmi ekologicky, co nebylo nutné vyvážet, tak se použilo znovu, protože doprava materiálu tvořila vysoké procento nákladů na stavbu. Předpokládáme, že ty sklepy, které zůstaly z původní radnice, jsou vyplněné sutí z demolované stavby. Bez provedení seriózního archeologického průzkumu a bez zjištění té zásoby informací, která je v podzemí, nemá smysl vypisovat soutěž.

Jan Sedlák (architekt):

Návrat do původní kompozice je již nesnadný. Urbanistické danosti, vertikální i horizontální členění, forma náměstí, míra jeho uzavřenosti, rytmizace, počet objektů, to jsou jakési závazné protoregulace pro novou stavbu.

Vlado Milunić (architekt):

Zahájil bych archeologický průzkum na půdoryse radnice a Krenova domu tak, že bych vztyčil kostru původních hmot přikrytou průsvitnou folií a po obvodě bych udělal galerii pro turisty s atrakcí dole fungujícího archeologického pracoviště. Věřím, že by to pomohlo přesvědčit Pražany, že je to to pravé, i když neuvidí kostel Sv. Mikuláše. Uvnitř budoucí novostavby by mohla být ukázka vývoje Prahy a model Prahy v nějakém slušném měřítku.

Štulc:

Parléřovskou radnici nelze obnovit, aniž by se nerozebral fragment Nobileho křídla, které už nebylo stavěno jako radniční. To byl zároveň soud a měla tam být dokonce věznice, šlo o necitlivý postjosefínský záměr.

Peter Balhar (výtvarník):

Kam se dostaneme, když rekonstruujeme Parléřovu radnici? Nebude to už parodie na gotiku?

Králíček:

Gotika je pro účel rekonstrukce nejvhodnějším architektonickým obdobím, protože její tvarosloví je neuvěřitelně zákonité a odvoditelné. Jsou tu dva referenční příklady. Předně je to katedrála sv. Víta, ke které se koncem 19. a začátkem 20. století přistavěla západní polovina. Druhým referenčním objektem může být radnice v Cáchách (Aachen). Pravděpodobně ji dostal Petr Parléř jako vzor pro Staroměstskou radnici a navíc prošla podobným vývojem jako pražská. My bychom získali rekonstrukcí Parléřovy radnice sál, kde byl korunován Jiří z Poděbrad a kde byl hlavní štáb obrany Starého a Nového Města proti švédské přesile, kdy Praze hrozilo největší válečné nebezpečí v její historii.

Vích:
Mimo soutěž se postaví Parléř?

Kateřina Bečková (historička):

Jenom vyslovení věty, aby se radnice dostavěla bez soutěže a už se dál nikdo nikoho na nic neptal a honem se to postavilo, to je nebezpečné. To je věc, která veřejnost nastraží proti tomu.

Milunić:

Hlavní devizou Prahy je vrstvení během deseti století, které nemá žádné jiné město zachované v takové podobě. To je patrné i na náměstí. To bohužel ztratilo původní intimitu, čtvrtá fasáda zcela chybí a je tam místo ní nesmyslný park. Musíme náměstí znovu uzavřít soudobou architektonickou formou hmoty původní radnice místo stávajícího parku a obdobou hmoty Krenova domu uzavřít průvan z Pařížské ulice. Husovu pomníku komponovanému pro Karlovo náměstí by pomohla výsadba stromů za jeho zády místo dnešního nízkého křoví jalovců. Monumentalitu pomníku by vhodně redukoval mariánský sloup a Krocínova kašna.

Jan Bradna (restaurátor):

V roce 1990 jsme založili Společnost pro obnovu mariánského sloupu. Máme vysekaný dřík sloupu, spodní sokl pod ním a balustrádu a schodiště, je to složené na bezpečném místě a prakticky připravené. Jediný problém jsou andělé.

Eugen Kukla (žurnalista, fotograf):

Genius loci Staroměstského náměstí je již dlouho těžce nemocný. Kdybychom začali osazením mariánského sloupu, tak to může být ten prvotní a výborný impuls, který konečně nakopne situaci pozitivním směrem. Dobrá věc je, že daňového poplatníka to nebude stát jedinou korunu.

Allan Gintel (psycholog):

Jsem přesvědčen, že doba, přestože to tak nevypadá, je těhotná tím, aby se tam něco stalo, aby se vůbec v Praze stalo něco zajímavého. Praha nemá žádný ,,panteon“ lidí, kteří se o město zasloužili. Bylo by hezké si je na Staroměstském náměstí připomenout, možná v té staronové budově. Historie Prahy volá po tom, aby něco takového tady vzniklo a aby to nebylo jenom muzeum.

Odkaz:

Celá debata je ve třech dílech na www:

O Staroměstském náměstí

O dostavbě radnice

O soutěži