Skip to content

O stavební regulaci, příčinách drahoty bytů a památkové péči v Praze

12.4.2011

Ekonom Miroslav Zajíček představil v článku Žižkovské nádraží a drahé byty (LN 12.3.2011) velmi osobitou teorii příčin vysokých cen nemovitostí v Praze. Do té míry, že považujeme v kolektivu PragueWatch za potřebné na ni reagovat. Pokud bylo cílem autora neotřelým způsobem vyprovokovat čtenáře ke kritickému uvažování nad stavebním rozvojem v Praze, podařilo se mu to skvěle. Myslí-li však některé zde uvedené argumenty naprosto vážně, zůstává nám rozum stát. Rozeberme proto alespoň ty nejkontroverznější z nich.

Může za to regulace?

První z nich říká, že (údajně) přísná stavební regulace v Praze brání výstavbě cenově dostupných bytů, což tíživě dopadá především na mladé rodiny, které (zatím) žádnou nemovitost nevlastní. Ano, cena bytů v Praze je ve vztahu k průměrným (mediánovým) příjmům Pražanů opravdu velmi vysoká, podstatně vyšší než v ostatních krajských městech. I když pominu výjimečné postavení Prahy (nejen) v českém kontextu, nestačím se divit nad Zajíčkovým idealismem. Domnívá se opravdu, že když developerům povolíme již nyní velmi volné otěže, přimějeme je tím k dramatickému snížení cen bytů? Zapomněl snad, že jedním z hlavních spouštěčů stále doznívající ekonomické krize bylo prasknutí realitní bubliny, kterou sami developeři do poslední chvíle vehementně přifukovali?

Pokusme se proto nastínit mnohem méně optimistický scénář. Developerské projekty by po dalším uvolnění stavebních regulativů začaly růst v pražské kotlině jako houby po dešti. A poněvadž domy nejsou na rozdíl od hub pouze sezónní záležitostí, nevratně by změnily její tvář. Vzhledem k obvyklé plytkosti jejich architektonického výrazu a ztrátě soudnosti ohledně zvoleného měřítka lze předpokládat, že ne k lepšímu. Zvláště fatální důsledky by toto odstranění zábran mohlo mít na území pražské památkové rezervace s jejím nezaměnitelným, po staletí utvářeným geniem loci. Naopak ceny by klesaly pomalu. A rozhodně by neklesly do té míry, aby statisticky průměrný (mediánový) šedesátimetrový byt dejme tomu na Žižkově stál méně než trojnásobek mediánového příjmu pražské rodiny (čili zhruba 1,8 milionu korun). Praha by tím pádem i nadále patřila do kategorie měst s „velmi těžko dostupným“ vlastním bydlením podle Zajíčkem užité metodiky. Stálo by nám tedy ono očekávané zlevnění o pár procent, způsobené jak zvýšením nabídky bytů, tak nanejvýš pravděpodobnou degradací městského prostoru, vůbec za to? Nemluvě o tom, že pokud by bylo možné stavět bez jakékoliv regulace, jak si autor nejspíš přeje, developer by určitě s chutí neplatil náklady        za infrastrukturu. Cena bytů by pak možná opravdu mohla být nižší, ale tyto náklady by nakonec stejně musely být uhrazeny, a to z veřejných rozpočtů.

Sobečtí vlastníci – brzda rozvoje?

O nic méně kontroverzní není ani Zajíčkova interpretace boje o budoucí podobu žižkovského nákladového nádraží jako boje vlastníků pražských nemovitostí s těmi, kteří takové štěstí nemají. Ti první se podle něj zuby nehty brání jakékoliv bytové výstavbě obávajíce se, že by to vedlo k plošnému poklesu cen domů a bytů, takže by relativně zchudli. Je možné, že tímto peněžně utilitárním způsobem skutečně uvažuje ekonom Zajíček. Běžné Pražany ale daleko víc trápí všednější starosti. Aby měli kde zaparkovat, aby všudypřítomný dopravní hluk dosahoval únosných mezí, aby pro své děti našli místo ve školce, aby ve čtvrti, kde žijí, neubývalo zeleně. A protože nová obytná výstavba představuje v tomto směru potenciální hrozbu, lidé ze sousedství s ní obvykle nesouhlasí. A pramálo sejde na tom, zda se jedná o majitele bytů nebo (dlouholeté) nájemníky. Tak tomu je i v případě nákladového nádraží. Nikoliv ovšem pro Miroslava Zajíčka. Každý soudný obyvatel blízkého okolí musí podle jeho názoru uznat, že rezidenční čtvrť s převahou výškových domů pro deset až patnáct tisíc obyvatel je pro Žižkov menším zlem než „ošklivé“ a „nebezpečné“ chátrající nádraží. Přitom jaksi přehlíží, že podstatou sporu není zda stavět či nestavět, ale jakou formu a rozsah bude zvolená zástavba mít.

Ochrana památek – nesmyslné staromilství?

Neméně pozoruhodné jsou Zajíčkovy názory na památkovou péči. Kupříkladu tvrdí, že „pro Spojené státy je tak paradoxně štěstím, že nemají velké architektonické dědictví. Je otázkou, zda za to ochrana památek (často nesmyslná) stojí. Chráněné památky totiž sloužily lidem v minulosti. Ale ti, kterým sloužily, už tady nejsou, stejně tak, jako už často neexistuje důvod a účel, kvůli kterému mnohé stavby byly vybudovány.“ V čem spočívá problematičnost této argumentace vyjde obzvlášť dobře najevo, když jí vezmeme do důsledků. Ukažme si to na příkladu středověkých hradů. Ty už dávno ztratily svou obrannou funkci. Rovněž jako sídelní objekty nebyly a nejsou právě nejkomfortnější, jak dosvědčují četné pozdější přestavby. Měli bychom tedy zbourat Karlštejn a na jeho místě postavit něco „účelnějšího“?

Jistě, stavební ani památková regulace tu nejsou od toho, aby svou přehnanou přísností neúměrně komplikovaly život všem, kdo si přejí bydlet, podnikat nebo se vzdělávat ve starobylém městě. Slouží ale jako důležitá pojistka, aby se z tak jedinečného místa, jakým Praha bezesporu je, nestala urbanistická džungle. Popravdě řečeno, co by mnozí Američané dali za to, aby se v kterémkoliv městě na území Spojených států nacházela byť jen desetina architektonických památek, které jsou chloubou Prahy.

Autor: Martin Veselý

Článek 26.3.2011 vyšel ve zkrácené verzi jako komentář v Lidových Novinách

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: