Skip to content

Praha ve stínu Paříže. A nebo naopak?

30.5.2011

Když se mluví o Praze a jejím turistickém a historickém potenciálu, občas se setkáváme s jejím srovnáváním s Paříží. Nejčastěji se tímto srovnáváním zabývají turisté, kteří se mezi oběma městy nemohou rozhodnout při svých cestách po Evropě, ovšem často je také na Paříž poukazováno, když se mluví o některých pražských nedostatcích. I když hodně cestuji, Paříž se mi podařilo lépe prozkoumat až teprve letos v květnu. Samozřejmě jsem se nemohla ubránit tomu, abych obě věhlasné turistické destinace vzájemně porovnala.

Paříž má stejně jako Praha poetickou kombinaci řeky, mostů a ostrovů

Na úvod se musím přiznat, že mé názory na Paříž byly od samého počátku poněkud předpojaté. Znám hned několik rodilých Pařížanů, kteří se dobrovolně přestěhovali do Prahy, neboť jim život zde jednoduše připadá mnohem lepší. Zároveň jsem měla informace od dvou kamarádek, z nichž jedna strávila semestr na pařížské Sorbonne a druhá je už dva roky studentkou na École Normale. Těšila jsem se tedy, že v Paříži najdu odstrašující příklady, kterým by se Praha měla vyhnout, a tedy i důkaz, že ne ve všem by se Praha měla od své západní sestry učit. Zároveň, vyčerpána úmornými pražskými kauzami a katastrofálním městským rozvojem našeho hlavního města jsem snad i doufala, že v Paříži načerpám nové síly do dalšího aktivismu.

První, co mě na Paříži zarazilo, bylo to, jak vypadá z výšky, tedy z letadla. Samozřejmě jsem věděla, že Paříž leží v nížině a že jí neobklopují žádné hory, ani kopce, ale z letadla se pohled na masu šedých budov s jedním obrovským stožárem elektrického vedení uprostřed (rozuměj Eiffelovkou), zdál poněkud apokalyptický. Ihned jsem zavzpomínala na své přílety do Prahy, které sice bývají okořeněny dávkou jistého bizarního vlastenectví (nejsem totiž vlastenkyně) a dojetím nad návratem do domoviny, ale během kterých se také vždy relativně objektivně obdivuji ptačí perspektivě krásného, roztomile útulného městečka plného červených střech a spousty zeleně. Paříž oproti tomu působíla jako obrovská zaprášená urbánní poušť nedozírných konců.

Psi nejsou vítáni. Ani na vodítku.

Po příjezdu do centra šeď pokračuje. Z pozice chodce už ovšem šeď tolik nevadí, neboť je kompenzována zdobnou architekturou a elegancí měšťanských domů, stromořadími platanů v téměř každé ulici, krásnými barevnými obchůdky, kavárnami, zkrátka celým tím pestrým „pouličním“ životem, který bohužel v Praze na tak rozvinuté úrovni není. Že by tedy 1:0 pro Paříž? Není to tak jednoznačné. Pro koho vlastně všechny tyhle obchůdky a kavárny jsou? Dám si jedno café au lait a zaplatím za něj stejně jako v Praze za oběd. V pekárně ještě zakoupím bagetu a croissanty, cena slavných barevných „macarons“ už by ovšem zruinovala i pařížskou střední třídu. Všechny ty butiky, krámečky a gastronomické podniky jsou zkrátka určené pro pověstných „horních deset“. Otázkou ovšem je, kolik lidí žijících v Paříži vlastně patří do „horních deseti“? Není náhodou Paříž městem, kde se akumuluje smetánka patřící do celosvětové „horní desítky“? Mnohé skutečnosti tomu nasvědčují. Kdo ze světových boháčů by nechtěl vlastnit luxusní apartmá na Montmartre, nebo si alespoň několikrát ročně zajet do Paříže na nákupy a za špičkovou gastronomií? Paříž si je svého renomé dobře vědoma a dávno si vybrala, jakému člověku bude sloužit a plnit jeho sny. Tak jako Baron Haussmann kdysi pro Napoleona III. Paříž přestavěl tak, aby v ní nebylo místa pro stavění barikád odbojného lidu (proto také Paříž nemá středověké historické jádro – velké mínus oproti Praze) a široké bulváry umožňovaly pohyb vojsk, i nyní se Paříž snaží přizpůsobit elitám a plebs zahnat do patřičných mezí. Jenomže v Paříži si jako plebejec připadá prakticky každý druhý. Můžete být studentem prestižní francouzské univerzity, klavírním virtuosem, nebo třeba úředníkem a v Paříži se vám nebude žít snadno. Začíná to příšernými nájmy, pokračuje cenou veškerých služeb a kultury, a končí restriktivními opatřeními omezujícími veškeré aktivity, které nesouvisí s konzumem. Nebohé pařížské mládeži, chce-li si večer vyrazit za zábavou, se vyplatí koupit levné víno v obchodě a vypít ho venku na ulici. Nemůže tak učinit v parku, jelikož parky se v Paříži večer uzamykají. Ano, čtete správně, také jsem byla šokována. Parky se uzavírají v osm či deset a těsně před zavírací hodinou jimi prochází policisté, kteří vyženou každou živou duši z parku ven. Že-by opatření proti bezdomovcům, zlodějům, a násilníkům ohrožujícím pořádkumilovné měšťany toužící po bezpečí? V konečném důsledku to nejvíce odnáší právě mládež, která si nemůže své víno ani důstojně vypít venku v přírodě (ach zlatá Parukářka, Letná a Riegrovy sady), a v neposlední řadě pejskaři, kteří jsou v Paříži nuceni své čtyřnohé přátele venčit prakticky výlučně na dlažbě, v lepším případě na udusaném písku některých prostranství. Mít psa se v Paříži opravdu nevyplatí. Parků je obecně málo a některé z nich i přes den, když nejsou uzamčené, nepovolují vstup se psy. Jak by se s obdobnou situací vyrovnávaly desetitisíce pejskařů v Praze, si raději nechci ani představovat.

La Miroiterie - poslední squat v Paříži?

Tak tedy Paříž se jeví jako poměrně dost drahá, elitářská a k nekonzumním aktivitám značně restriktivní. Co jí slouží ke cti je tolerance (či možná i podpora?) buskingu, tedy pouliční kultury, která v Praze citelně chybí, nebo je prapodivně cenzurována a omezována. Na druhou stranu Praha se může pochlubit zatím ještě relativně pestrým spektrem alternativní kultury (i když i ta je nyní v úpadku), kterou se z Paříže autoritám podařilo prakticky vytěsnit. Tatam je boom ilegálních freeparties, které byly odsunuty na francouzskou periférii, či spíše ještě dál směrem na východ Evropy. V Paříži jsem navštívila jediný squat – prý poslední a již jen s krátkou budoucností. Podle informací místních neexistuje kvalitní alternativní hudební produkce ani v oficiálních klubech. Z Paříže tedy pochází množství kvalitní hudební produkce, ale scéna, kde by se tato hudba dala hrát, prakticky neexistuje. Zaplať pánbůh alespoň za pražský Cross, 007 a skomírající Roxy. I to málo co nám v Praze zbylo se ve světle Paříže pořád zdá být hodně. Za pár let ovšem všechno může být jinak…

Paříž nebo Praha? Krámky se suvenýry jsou všude stejně strašidelné.

Pozastavila bych se ještě nad několika body. Jasnou inspirací pro Prahu jsou již tradičně pařížské tržnice. Takové tržnice jaké má Paříž zatím nedokážeme nahradit ani stále populárnějšími farmářskými trhy. Ale to už je dávno známá zkušenost každého, kdo se kdy v Paříži byť jen otočil. Další inspirací by mohl být systém „Vélib“ – tedy systém stojanů s bicykly, které si za malý poplatek (euro sedmdesát na den) může kdokoliv půjčit a v třicetiminutových intervalech se na nich dopravovat po Paříži. Cyklostezek tam určitě mají víc než v Praze a placatý terén je navíc k netrénovanému cyklistovi milosrdnější. Tím ovšem nechci říct, že bych vyměnila pražské kopečky za pařížskou placku – ani v nejhorším snu. Dalším bodem je moderní architektura – ta, které se v Praze tolik bráníme. Ovšem i ta má v Paříži dvě tváře. Centrum Pompidou mě jasně nadchlo svým exteriérem, kterému nelze upírat obrovskou originalitu, a které uprostřed táhlé a monotónní zástavby šedých měšťanských domů působí i přes svou monstróznost docela svěžím a veselým dojmem. Vcelku nijak zvlášť mě nepobuřoval ani místní Manhattan – tedy čtvrť La Défense. Sice nechápu, proč si nádherná historická města v Evropě stále potřebují hrát na Ameriku, ale budiž – La Défense stojí bokem a tvoří kompaktní celek, který nijak zvlášť nic neruší. Co mě ovšem naprosto šokovalo, a co by se dalo svým dopadem na okolí přirovnat k situaci na pražském Pankráci, byla nejvyšší pařížská budova – Tour Montparnasse, která se svými 210 metry stojí jako solitér uprostřed městského centra a působí vizuální destrukci veškerých výhledů na Paříž. Nepochopila jsem, jak mohlo k povolení tak odporné stavby vůbec dojít. Paříž je proslulá svou značnou benevolencí k architektonickým experimentům, a pokud šlo o pyramidy v Louvre, Pompidou, nebo Eiffelovku, tedy projekty ve své době budící značné kontroverze, skoro vždy se benevolence vyplatila. Tour Montparnasse, ošklivý, architektonicky nezajímavý mrakodrap nacházející se v jedné linii přímo za Eiffelovkou, jejíž monumentálnost tak při pohledu od Seiny vizuálně snižuje, byl však rozhodně selháním. To, jak ošklivě mrakodrap působí při pohledu z chrámu Sacré-Cœur, který se nachází na jediné přirozené vyvýšenině v Paříži, snad netřeba ani zmiňovat.

Pohled na Tour Montparnasse zpoza Eiffelovky

Dávám tudíž vale všem, kteří při obhajobě výstavby na Pankráci používají argument, že „i Paříž má svou čtvrť mrakodrapů“. Ano, to sice má, ale proč být stejný jako ostatní, zvlášť když se jedná o jasně negativní inspiraci? Kromě toho – Pankrác se nachází na pahorku – jeho výšková zástavba je odvšad vidět a opticky splývá s monumenty v památkové zóně. Pakliže u nás nebyl povolen Kaplického Blob, neměly by být ani mrakodrapy na Pankráci. A tak si říkám, proč se Praha zahraničím tak ráda inspiruje především tím nejhorším možným způsobem? Samozřejmě, globální kapitál na rozvoj všech velkoměst působí velice podobným způsobem. Že naši komunální politici na velké peníze velice rádi slyší, je nesporné. Právě proto je potřeba nenechat se obalamutit jejich pohádkou o zvyšování „světovosti“ Prahy, a udělat vše pro to, aby tyto obludné vlivy světového trhu měly co nejméně destruktivní dopad na naše zatím ještě stále krásné město. Nedovolme, aby se z Prahy stala ubohá napodobenina Manhattanu – obludárium hemžící se nepovedenými developerskými projekty, mezi kterými se nedaří ani místním lidem, ani turistům.

Autorka textu: Michaela Pixová

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: