Esej o hustotě a zahušťování Jižního Města

O hustotě Jižního Města

Existuje rozšířený stereotyp, podle něhož je pražské Jižní Město místem s nejvyšší koncentrací obyvatel na území ČR. S tímto stereotypem často pracují média. Vyskytuje se však hojně i v diskurzu zdejší radnice a obyvatel sídliště. Liší se pouze kontext, v němž se s tímto tvrzením pracuje, a cíle, kterých chtějí jednotliví aktéři dosáhnout.

V mediálním diskurzu, jemuž se zde podrobněji věnovat nebudeme, slouží obvykle k vylíčení Jižního Města jako anonymní králíkárny, lokality s natolik vysokou koncentrací obyvatel, že se lidé ze sousedství vzájemně nemohou znát. Natož aby se mezi nimi vytvořily hlubší mezilidské vztahy. Ocitají se tak podle tohoto stereotypu v roli cizinců mezi cizinci, anonymními obyvateli neosobního velkosídliště.

Radnice se snaží hustotu zástavby interpretovat jako přednost. Poukazuje přitom na výhody koncentrované městské zástavby proti řídké sídelní kaši na předměstích, tzv. satelitním městečkům, která se stále rozlézají do volné krajiny, a tím legitimizovat další obytnou a komerční výstavbu na svém území.

V diskurzu většiny jihoměstských obyvatel je údajně extrémně vysoká hustota osídlení základním argumentem, proč by se podle jejich názoru neměla sídliště dále zahušťovat.

Jak radnice, tak obyvatelé, v tomto článku reprezentovaní lokálními občanskými organizacemi, se přitom dopouštějí řady nepřesností, jejichž výsledkem je, že jejich tvrzení jsou leckdy vzdálená realitě. Mým cílem není posoudit, do jaké míry to činí záměrně ve snaze manipulovat veřejným míněním. Mým cílem je uvést aspoň některá z těchto tvrzení na pravou míru a posunout tak diskusi do věcnější a odbornější roviny.

 

Zahušťovat či nezahušťovat?

Otázka (ne)zahušťování sídliště je pro obyvatele Jižního Města podstatná do té míry, že se stala důležitým tématem několika posledních předvolebních kampaní. Odpůrci zahušťování výstavby, používají pro legitimizaci svého postoje argumenty problematické nejen z hlediska výběru srovnávaných veličin, ale i přesnosti samotných vstupních dat. Ukažme si to na několika tvrzeních z produkce členů občanského sdružení Hezké Jižní Město, které vzniklo z odporu obyvatel k rozsáhlému developerskému projektu v místní části Milíčov.^[1] „Již dnes je hustota obyvatel Jižního Města o 50 % vyšší než činí pražský průměr, a tak další zastavování zeleně či parkovišť je holý nesmysl.“^[2] Věnujme pozornost hodnotě, s níž je hustota jihoměstského osídlení srovnávána. Jedná se o průměrný počet obyvatel na čtvereční kilometr v celé velké Praze. Ta zahrnuje jak například Josefov, Nusle nebo Vinohrady s  objektivně vyšší koncentrací obyvatel než na Jižním Městě, tak suburbánní satelitní městečka s velmi řídkým osídlením. Z urbanistického hlediska tedy není tento argument příliš relevantní. Podle dostupných statistických údajů je navíc hustota osídlení v městské části Praha 11 bez přidružených obcí (tj. v lokalitě Jižní Město) vyšší ne o deklarovaných 50 %, ale dokonce o 226 %.^[3] V očích laika však vykresluje i tento podhodnocený údaj Jižní Město jako místo s velmi nadprůměrnou hustotou obyvatel.

„Plánovaná výstavba bez občanské vybavenosti jen zahustí již tak hustou zástavbu Jižního Města, které se počtem obyvatel rovná Hradci Králové, přičemž je rozlohou desetkrát menší.“^[4] Zde není Jižní Město srovnáváno se zbytkem Prahy, ale s celým krajským městem včetně všech přidružených vsí, které tvoří většinu jeho rozlohy. V tomto případě je skutečně hustota obyvatel na Jižním Městě více než devítinásobná. „Starý“ Hradec (místní část Hradec Králové) dosahuje hustoty 4750 obyvatel na čtvereční kilometr. Ani v tomto případě nejsou tedy srovnávány urbanisticky srovnatelné celky.

Dokonce ani mezi pražskými sídlištními čtvrtěmi nepatří Jižnímu Městu první, nýbrž až čtvrtá příčka. Hustotou jej převyšují Černý Most s cca 11 600 obyvateli/km², Prosek (9100 obyvatel/km²) a Kobylisy (9000 obyvatel/km²).

Hustota osídlení tedy není dostatečným důvodem, proč by mělo být Jižní Město anonymnější než jiná velká sídliště nebo čtvrti činžovních domů z devatenáctého a první poloviny dvacátého století.  Vzhledem ke značné rozvolněnosti jihoměstské zástavby nelze nekriticky přijmout ani tvrzení, že Jižní Město je lidskou králíkárnou v úzkém smyslu slova. Tedy že koncentrace obyvatel je zde natolik vysoká, aby měla významný negativní vliv na kvalitu života obyvatel. Naopak, titíž obyvatelé, kteří poukazují na extrémně vysokou hustotu osídlení a obávají se dalšího zahušťování sídliště, často zároveň oceňují prosvětlenost panelákových bytů, čerstvý vzduch a rozsáhlé plochy udržované městské zeleně. A jsou se životem na Jižním Městě spokojeni.

Velmi vysoká citlivost většiny obyvatel Jižního Města v otázce dalšího stavebního rozvoje, v diskurzu zdejších obyvatel zpravidla označovaného jako zahušťování, je zapříčiněna politikou územního rozvoje, kterou v posledních letech prosazuje radnice Prahy 11. Jednotlivými projekty, které byly v horizontu posledních dvou volebních období na Jižním Městě realizovány, se s  ohledem na zaměření tohoto příspěvku nebudeme dopodrobna zabývat. K porozumění postojům zastávaným vedením městské části v otázkách rozvoje lokality postačí bližší prozkoumání příspěvku s názvem Městu a přírodě ku prospěchu, který starosta Dalibor Mlejnský publikoval v listopadu 2009 na radničním portálu. Je natolik příznačný, že zde postupně rozeberu jeho podstatnou část.

„Jaký přínos má zahušťování zástavby pro obyvatele Jižního Města?  Měli bychom se vydat cestou vyšší míry využití území našich měst?“ To jsou otázky, které si starosta klade na úvod. A odpovídá na ně zcela jednoznačně. „Osobně se domnívám, že bychom se cestou vyšší míry využití území našich měst měli vydat. Vyšší intenzita zástavby má totiž svoji neúprosnou logiku. Na menším prostoru se postaví více podlažních ploch bytů, obchodů nebo služeb. S jemnou nadsázkou se tak zabrání tomu, aby Praha za několik desítek let začínala například u Prachatic a končila u Turnova. Prahu nemůžeme stavět jako velkou, neohraničenou a plošně rozplizlou vesnici, ale jako opravdové kompaktní město.“

Proti strašáku v podobě neúnosně vysoké intenzity městské zástavby tak starosta Mlejský přichází s opačným strašákem současných velkoměst – fenoménem sídlení kaše (urban sprawl), neboli rozlézání řídké suburbánní zástavby do volné krajiny za městem. Strašákem, kterého dobře znají nejen odborníci, ale z vlastní zkušenosti i obyvatelé Jižního Města. Vždyť někteří z nich se na sídelní kaši dívají z oken svých panelákových bytů. Ještě víc se jich s negativními dopady této formy suburbanizace setkává v dopravních kolonách či v přeplněných prostředcích městské hromadné dopravy.

Starosta Mlejnský přitom cituje architekta Kouckého: „Intenzifikace využití města je jeho nejvýznamnějším rozvojovým potenciálem. Zahušťování města vede k vyšší hustotě obyvatel a tím i ke větší koncentraci vybavenosti a služeb. Více potřeb lze uspokojit v docházkové vzdálenosti od domova a tak výrazně stoupá podíl pěších na místní dopravě. Vyšší hustota obyvatel umožňuje rozvoj výkonných a nanejvýš ekologických systémů kolejové dopravy s elektrickou trakcí a tím se nepřímo, ale významně omezuje používání automobilů. Vyšší intenzita využití veřejných prostranství vytváří tlak na vymisťování automobilů a zlepšení kvality veřejných prostranství. K tomu je k dispozici i více veřejných prostředků a zároveň roste i společenská kontrola veřejných prostor a veřejné zeleně.“ Zapomíná ovšem uvést, že hustota osídlení potřebná k efektivní obsluze veřejnou dopravou (a to včetně jejích kapacitně i finančně náročnějších forem jako jsou tramvaje a metro), a k tomu, aby základní služby byly obyvatelům dostupné v rozumné docházkové vzdálenosti, má nejen svou dolní, ale rovněž horní hranici. Pavel Hnilička v knize Sídlení kaše uvádí, že přibližná hustota zalidnění potřebná k tomu, aby většina základních služeb byla snadno a rychle dostupná pěšky, je zhruba 100 obyvatel na hektar. K efektivnímu využití městské hromadné dopravy je zapotřebí hustoty kolem 50 obyvatel na hektar. Při nižší hustotě obyvatel bývá frekvence spojů tak nízká, že je téměř nikdo nevyužívá, anebo musejí být vydatně subvencovány.^[5]  K tomu ještě důležitá poznámka: tato hustota se počítá na hektar, nikoliv na čtvereční kilometr jako v případě demografických statistik, protože klíčová je koncentrace obyvatel v konkrétní malé lokalitě, nikoliv čtvrti či obci jako celku. Vynecháme-li početné hektary Jižního Města, na nichž se nachází v podstatě jen zeleň, a zaměříme se na obytné plochy, dospějeme k hustotě nikoliv 80, ale 200 – 250 obyvatel na hektar.

Mlejnský se odvolává také na Prognózu, koncepci a strategii ochrany přírody a krajiny v Praze zpracovanou Útvarem rozvoje hl. m. Prahy,^[6]  z níž cituje následující pasáž: Prognóza také navrhuje „revizi rozsahu (kapacit) a způsobu zástavby v okrajové zóně s cílem omezit její plošný rozsah při současném zvýšení diversity typů zástavby (návrhem vyšších hustot zástavby, volbou kompaktnějších forem zástavby, renesancí komponovaných souborů, posouzením možností souvislé zástavby, kupř. uplatněním atriových domů atp.“Jinými slovy pojmenovává opatření, která by měla být přijímána, aby se zamezilo dalšímu roztékání řídké sídelní kaše do dosud nezastavěné krajiny za Prahou a aby došlo ke zlepšení dopravní obslužnosti a občanské vybavenosti těchto suburbánních lokalit. Jsou však nerelevantní pro sídliště s hustotou osídlení o řád vyšší.

Ve věcné odborné diskusi tedy argument starosty Mlejnského, že chtějí-li mít obyvatelé na Jižním Městě lepší a dostupnější služby, musejí se smířit s intenzifikací zástavby, nemohou obstát.

Proto přichází starosta Mlejský s argumentem ze zcela jiné dimenze. „Mohu uvést následující porovnání architekta Havrdy, který většinu odborné praxe věnoval urbanistické problematice Prahy: výšková budova Sears Tower je umístěna na pozemku o ploše cca 1 ha – včetně veřejných prostranství s koeficientem podlažních ploch 42 (což je hodnota pro dnešní Prahu zcela neuchopitelná). Celková skutečná plocha hrubých podlažních ploch v této budově odpovídá cca 20 ha běžné karlínské zástavby. Jinými slovy řečeno, při ploše zastavěného pozemku necelý 1 hektar, by zbylo 19 hektarů území Karlína pro veřejné prostory. To jsou již vzájemné vztahy, nad kterými je dobré se trochu zamyslet. Zdůrazňuji, že tím v žádném případě nepropaguji výstavbu takových výškových objektů na Jižním Městě. Uvedený příklad má posloužit pouze k tomu, abychom si uvědomili i jiné souvislosti, například s možnou dostavbou městských center na Jižním Městě.“ Otázkou ovšem zůstává, co by na oněch devatenácti hektarech veřejného prostoru mělo být. Náměstí? Kdo by náměstí takového rozsahu využíval? Kdo by se na něm cítil příjemně? Pro srovnání: Václavské náměstí má rozlohu něco přes 4 hektary, Staroměstské zhruba 0,9 hektaru. Park? Již Centrální park Jižního Města s rozlohou více než deseti hektarů působí většinou (polo)prázdným, opuštěným dojmem, a městská část si s jeho oživením příliš neví rady. Ale především, kdo by takto obrovskou veřejnou plochu udržoval? Již nyní se sídliště potýkají s tím, že místní samosprávy nemají dost prostředků k údržbě rozhlehlých veřejných prostor, zejména ploch zeleně, a ty proto zarůstají a chátrají. A umožňují nám tak uvědomit si na konkrétním příkladu, proč Le Corbusierova vize „vertikálního zahradního města“ spadá do kategorie urbanistických utopií.

 

Jak zahušťovat?

Ani privatizace pozemkového vlastnictví a zahušťování diktované ekonomickými zájmy developerů, ani neoblomné trvání na tom, že na sídlišti už se nic stavět nesmí, nejsou pro Jižní Město příliš dobré scénáře vývoje. Má-li však být v sídlištních čtvrtích realizována bytová výstavba, pak musí jít o jiné formy bydlení než vícepodlažní bytové domy v rozvolněné zástavbě. Stavby menšího měřítka s kvalitním polosoukromým prostorem budou atraktivní pro vyšší sociální vrstvy a budou tak přispívat k zachovávání příznivého sociálního mixu ve čtvrti s převahou sídlištní zástavby.  Neméně důležité pro udržitelný rozvoj sídliště jsou investice města a městské části do modernizace sídlišť. A to nejen do modernizace bytového fondu, ale rovněž do zkvalitňování veřejných prostranství. Sídliště také stále zaostávají v šíři nabídky zboží a služeb.  Respektive většina nabídky se koncentruje v několika málo ohniscích. Na Jižním Městě hlavně v obchodním centru Chodov, které tak pro řadu zdejších obyvatel nahrazuje veřejné prostory lákající k pobytu a setkávání. Zvyšování kvality a dostupnosti služeb uvnitř sídliště, a s ním související zvyšování počtu pracovních příležitostí v místě bydliště, by proto mělo být pro radnici jednou z priorit. Jižní Město nepotřebuje další „paneláky“. Potřebuje zlepšovat veřejná prostranství a občanskou vybavenost, aby nadále nebylo městem pouze podle hustoty osídlení.

---

[1] Rozcestník Hezké Jižní Město

[2] Kontroverzní zástavba sociálních bytů na Praze 11 prosazovaná koalicí na místech stávajících nedostatkových parkovišť a zelených ploch

[3] Podle evidence úřadu MČ dosahovala v lednu 2009 hustota osídlení na Jižním Městě 8151 obyvatel/km2 (http://www.praha11.cz/cs/jizni-mesto-v-kostce/obyvatelstvo-prahy-11.html). Průměrná hustota osídlení na území hl. m. Prahy činí dle výsledků sčítání lidu 2011 2503 obyvatel/km2. Výše zmíněné čtvrti Josefov (cca 20 000 obyvatel/km2) Nusle (cca 13 000 obyvatel/km²) či Vinohrady (více než 14 000  obyvatel/km2) vykazují hustotu osídlení podstatně vyšší.

[4] Zahušťovat nebo nezahušťovat?

[5] P. HNILIČKA, Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů, Brno 2005.

[6] Prognóza, koncepce a strategie ochrany přírody a krajiny v Praze

Autor: Martin Veselý