Skip to content

Rekonstrukce veřejného prostoru? O co jde v pražském Sherwoodu

6.3.2013

Vrchlického sady jako pražský Sherwood

V posledních letech, v souvislosti s proklamovaným bojem s některými jevy považovanými mnohými za projev úpadku města (např. graffiti, bezdomovectví, chátrání fyzického prostředí) a narušujícími jeho obchodovatelný obraz a přitažlivost, prochází veřejný prostor centra Prahy proměnou. Výjimkou nejsou ani Vrchlického sady rozprostírající se před budovou hlavního vlakového nádraží. Park, resp. torzo, které se z něj dochovalo, se od roku 1989 postupně stal zdrojem obživy, místem setkávání a příležitostí k získání práce pro lidi bez přístřeší, drogově závislé a některé minority. Zároveň jde o intenzivně využívanou lokalitu cestujícími přijíždějícími na Hlavní nádraží. Právě proto sloužila a slouží také jako veřejný prostor, v němž se ostatní obyvatelé Prahy mohou bezprostředně obeznámit s životem uvedených skupin. Pro Vrchlického sady se vžilo označení Sherwood, jako nálepka indikující mediálně utvrzované představy o místě koncentrace chudých, kteří bohatým berou.

Rozlišuje se mezi legitimními, legálními a nelegitimními, ilegálními uživateli parku. První skupinou jsou „obtěžovaní“ pracující, studenti docházející na nedalekou vysokou školu a turisté, pro něž Hlavní nádraží představuje první kontakt s centrem Prahy. Těm je právo na užívání parku přiznáno. Druhou skupinu tvoří „obtěžující“ narkomani, bezdomovci a minority, kteří jsou často vnímáni jako uživatelé nelegitimní a ilegální. Kromě boje s proklamovaným pácháním trestných činů a přestupků druhou skupinou se musí policie starat také o to, aby se problémoví lidé v parku chovali společensky přijatelně a neobtěžovali kolemjdoucí.“1

Stav ve Vrchlického sadech je podstatný také pro italskou společnost spravující v nákupní centrum proměněnou budovu nádraží. Ta totiž vnímá Vrchlického sady jako prostor související s vlastním podnikáním, jehož stav, resp. výskyt nelegitimních uživatelů, ji nyní poškozuje. Řešení vidí v opravě a rekonstrukci parku ze zdrojů městské části a ve zvýšeném zapojení městské a státní policie. Mluvčí společnosti dále uvedl, že „je bohužel evidentní, že se pracovníci městské policie aktivně a nepokrytě podílí na poškozování investice do nově opraveného nádraží, když shromažďují drogovou scénu v jeho blízkosti. Znesnadňují tak život téměř 100 tisícům cestujících, kteří projdou nádražím každý den.“2 Zmíněná společnost nechala také pro městskou část zpracovat projekt na rekonstrukci parku, který byl zamítnut pro nedostatek finančních zdrojů. V této souvislosti si je nutné položit několik otázek. Proč by měla soukromá společnost a média definovat podobu veřejného prostoru? Proč bychom neměli přistoupit na jednoduché řešení vytěsnění daných skupin z Vrchlického sadů, případně z veřejného prostoru celého města?

 

Pojetí veřejného prostoru

Slovní spojení „veřejný prostor“ bývá často užíváno pro označení prostředí veřejných prostranství ulic, náměstí, parků atp. Jako prostředí, které je výsledkem procesu více, či méně, (ne)racionálního městského plánování a tedy jakýsi odraz představ minulých a soudobých autorit o uspořádání městského prostoru. Jako příklad bychom mohli uvést koncepci Vrchlického sadů, která se v současnosti formuje v architektonických, právních, politických a byznys kabinetech. Druhé pojetí pak představuje prostor žitý a využívaný obyvateli města, včetně smyslu, který mu tito obyvatelé sami připisují.  Ráz veřejného prostoru města vychází z představ institucí o tom, jak by měl vypadat, proto je jeho rámec tvořen prvním pojetím. Využíváním obyvateli města je pak tento prostor autoritám zcizován. Veřejný prostor je tak obvykle výsledkem sociální konstrukce. Jeho podobu určuje boj o konečnou realizaci odlišných pojetí vycházejících z různých představ o tom, co konkrétní veřejný prostor znamená nebo by znamenat měl pro různé společenské skupiny se vztahem k tomuto prostoru.

Veřejný prostor zároveň slouží k manifestování (sebevyjádření) existence sociálních skupin nebo vyjádření disentu. Sociální geograf Mitchell například uvádí, že „pouze ve veřejném prostoru mohou bezdomovci (pozn. případně jiné skupiny) reprezentovat sami sebe jako legitimní součást veřejnosti. Pokud bezdomovci nebo jiné marginalizované skupiny zůstávají neviditelné pro společnost, nemohou být považováni za legitimní členy politického zřízení. A v tomto smyslu jsou veřejné prostory zcela klíčové pro fungování demokratické politiky.“3 Veřejný prostor je proto nutné vnímat nejen jako místo sporu o jeho vlastní definici a způsob využití, ale také jako důležitou součást pro překlad sociálních a politických otázek do veřejně komunikovatelné sféry nebo diskurzu.

601169_10151475239483872_1888750223_n

Zákoutí pražského Sherwoodu

 

Důležitost Vrchlického sadů

Vztah veřejného prostoru a veřejné sféry z hlediska marginalizovaných skupin je pochopitelně komplikovanější. V zásadě však, vzhledem ke stávajícím tendencím fungování zastupitelské demokracie a masových médií, je pro tuto skupinu veřejný prostor města klíčový i v našich podmínkách. Plánované prostorové rozptýlení populace bezdomovců na území Prahy, případně zcela mimo něj, vyjádřené například v nedávno přijaté magistrátní koncepci boje s bezdomovectvím a související vytěsnění bezdomovců z Vrchlického sadů a jiných centrálně položených veřejných prostorů, by dále limitovalo veřejnou identifikaci bezdomovectví, jako důležitého sociálního faktu. Ostatně pozvolný přesun veřejnosti do privatizovaného prostoru nákupních center, v jejichž rámci je kontrola vzezření a chování návštěvníků důslednější, je v tomto ohledu neméně závažnou hrozbou. V nich se uplatňuje tzv. risk management, tedy metoda, jejímž cílem je přijetí takových prvků vnější sociální kontroly, které umožní klasifikovat subjekty podle potenciální hrozby a tím dosáhnout jakési čistoty prostoru. Jde o preventivní zbavení se „problémových“ elementů s cílem dosáhnout, v případě nákupních center, vhodného prostředí k zajištění zisků. Vrchlického sady však představují veřejný prostor, který by díky svému strategickému významu a návaznosti na okolní komerční funkce v budoucnu mohl představovat model privatizované správy původně veřejného prostoru a s tím i souvisejícího vytlačení bezdomovců a jiných skupin. S těmi si totiž město ani stát dosud nedokázaly poradit. Cest, kterými se město dnes může vydat je hned několik. Od převedení správy parku na soukromý subjekt, které známe například z USA, přes zpřísnění institucionální veřejné kontroly policií až po rekonstrukci samotného parku. Město zatím, zdá se, bude volit variantu poslední v kombinaci s druhou, jenž na úrovni města asi doplní o pokus o redistribuci populace bezdomovců mezi městské části.

 

Vytěsnění z veřejného prostoru aneb co je v sázce?

Na závěr je vhodné shrnout alespoň některé potenciální důsledky pro veřejný prostor, které mohou z represivnějších způsobů jeho správy plynout, a to ať už jde o jeho privatizaci nebo jiná opatření navrhovaná v případě Vrchlického sadů.

  1. Omezují přístup a užívání veřejného prostoru pro ty, pro něž veřejný prostor představuje základní životní zdroj a příležitost k nezprostředkované reprezentaci. Ti, kteří nedisponují žádným majetkem, nemají obvykle jinou možnost než využívat majetek veřejný.
  2. Omezují emancipační úlohu veřejného prostoru jako místa učení se toleranci vůči neznámému a odlišnému. Ztráta veřejného prostoru resp. jeho veřejnosti tak znamená také ztrátu pro demokracii.
  3. Vylučováním se přenáší problematické prvky mimo danou lokalitu. Dochází tak k redistribuci „hrozby“ v prostoru. Jde o tzv. tyranii malých rozhodnutí. V případě rozhodnutí na úrovni městské administrativy již nejde o tyranii malých rozhodnutí.
  4. Je pravděpodobné, že čím více se bude zdát veřejný prostor nebezpečným nebo jím ve skutečnosti bude, např. v důsledku tyranie malých a velkých rozhodnutí, tím mohou být preventivní opatření užívaná k vyloučení tvrdší a tím více bude veřejný prostor privatizován. Došlo by tak k přitvrzení institucionalizované sociální kontroly ve veřejném prostoru.
  5. Přitvrzování institucionalizované sociální kontroly, ať už ze strany veřejného nebo soukromého sektoru, představuje hrozbu oslabení „spontánní“ sociální kontroly samotnými obyvateli, jako základního mechanismu fungování veřejného prostoru a principu zajištění bezpečnosti.
  6. Vnímání nových forem kontroly obyvateli města může být spojeno s negativními asociacemi. Lidé mohou právě díky pocitu sledování prožívat strach z daného místa nebo bezdůvodný pocit viny.

 

Příčiny ohrožení veřejného prostoru

Veřejný prostor je dnes aktuální téma. V diskusi proti sobě obvykle stojí zdánlivě těžko smiřitelné představy o nutnosti univerzálního přístupu a zároveň bezpečnosti. To jsou hlavní otázky, jimiž se musí zabývat každá městská správa. Jde o ně také v případě Vrchlického sadů. Navíc zde svou roli sehrávají také ekonomické zájmy v okolí situovaných představitelů komerčních funkcí. Řešení Vrchlického sadů, ani jiného podstatného veřejného prostoru Prahy, však nelze hledat ve zbavení se bezdomovců, narkomanů, minorit a jiných skupin. To je možná politicky zajímavé téma, ale nejedná se o řešení jdoucí ke skutečným příčinám existence negativně vnímaných společenských jevů. Příčinou nebezpečí ve veřejném prostoru nejsou totiž skupiny obyvatel, kterým jsou připisovány negativní vlastnosti a jednání, ale některé objektivní okolnosti podmiňující stav veřejného prostoru jako např. narůstající nezaměstnanost a bezdomovectví jako důsledek současných neoliberálních tlaků na stát, stárnutí obyvatelstva a s ním spojená rostoucí citlivost k nebezpečí, rozrůznění životních stylů a s tím spojený intenzivnější pocit přítomnosti neznámého atd. Stav a navrhovaná opatření pro Vrchlického sady proto lze chápat také jako důsledek omezené schopnosti lokální vlády vyrovnat se s některými procesy, na něž v současné globalizované společnosti prostě nemá nástroje.

Veřejný prostor, a to ani Vrchlického sady nebo jiné exponované lokality v Praze, proto nesmí být redukovány na pouhý nástroj elit k prosazení vlastních cílů a dosažení politických úspěchů, bez ohledu na dopady na obyvatele města a další marginalizaci těch, kteří již dnes marginalizováni jsou. Laciná ráznost, s níž se může policie nebo privatizované instituce ve veřejném prostoru postavit k vymáhání vágně definovaného práva na úkor těch, jejichž volání k sluchům veřejnosti jen stěží doléhá, je sice dobře prodejným artiklem, ale vede spíše, než k řešení podstaty, k jejímu zastírání a k ohrožení samotné existence veřejného prostoru.

 

Zdroje a literatura:

1 Vrchlického sady zůstanou i nadále Sherwoodem, kde zevlují bezdomovci. Deník.cz ze dne 8. 3. 2012.

 

2 Pražský ‚Sherwood‘ je ‚Mekkou‘ drogově závislých. Deník.cz ze dne 25. 9. 2011.

 

3 Don Mitchell. 2003. The Right to the City: Social Justice and the Fight for Public Space, str. 129.

 

Autor: Petr Musil

článek vyšel v zkrácené podobě v časopise A2 č.3/2013

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: