Skip to content

Stala se Praha ‘gay‘ metropolí?

11.11.2013

966416_361401760649910_921661357_o

Stala se Praha ‚gay‘ metropolí? Asi se jedná o provokativní otázku. To je ovšem dobře, protože bychom se nad touto otázkou měli nejenom zamyslet, ale také se jí pokusit co nejlépe zodpovědět.

Lidé s menšinovou sexuální orientací, tedy tzv. LGBT(IQ) lidé, mají ve společnosti specifické postavení. Ve většině lidských společností vedl historický a kulturní vývoj k tomu, že postupně došlo k ustálení nejrůznějších norem, které normalizovaly heterosexualitu. Podrobněji se tématem zabývá například Michel Foucault ve své Historie sexuality. Netřeba ale snad zacházet do detailů, abychom dokázali, že v životech sexuální většiny a sexuálních menšin existují celkem značné rozdíly. Tyto rozdíly můžeme studovat i geograficky.

Jak se lišil život českých sexuálních menšin v období socialismu a jaký je dnes? Jaký byl a je v Praze? Když se omezíme pouze na život gayů, mohli bychom si položit otázku: bylo dříve známo, co to je, nebo kdo to je a jak vypadá gay? Bylo každému jasné, o co se jedná, když informace o homosexualitě podléhaly cenzuře? Ačkoliv nejsem na problematiku života sexuálních menšin v Česku takovým expertem, jako autoři nové knihy Miluji tvory svého pohlaví (Himl, Seidl a Schindler, 2013), dle mého názoru lze prohlásit, že všeobecně dostupné informace o homosexualitě v průběhu socialismu téměř neexistovaly. Na jedné straně je tu sexuální orientace (ke komu to koho táhne), pak je tu sexuální chování (kdo se s kým kde tahá) a teprve pak je tu sexuální identita. Tomu, že někdo dospívá a dozrává v osobu s přirozenou menšinovou sexualitou, samozřejmě žádný režim nezabrání, může však do jisté míry menšinové sexuální chování potlačit a vyloučit jej jen do anonymních míst, tmavých zákoutí či do tajných smluvených míst.

Rozvoj sexuální identity je pak další dosti komplikovanou záležitostí, která podléhá mnoha složitým okolnostem. K rozvoji známé sexuální identity, identity gaye, ale může dojít, když je význam jejího označení srozumitelný a za okolností, že se k němu její potenciální nositelé hlásí. Lidí s „gay identitou“ bylo proto podle mého názoru v průběhu minulého režimu v Česku jen velice málo a museli informace o názvu své identity získat z vnějšku. Slovo gay je tedy označením identity, která se primárně mohla začít u svých potenciálních nositelů rozvíjet až potom, co to společensko-politické poměry umožnily. Obdobně by to ostatně mohlo být i s identitou lesbickou.

Hodnotit význam a náplň slova „gay“ je problematické, jisté však je, že zatímco dnes většina lidí nějakou představu o tomto slovu má, dříve tomu tak nebylo. Menšinově sexuálně orientovaní lidé dříve neměli informace o jejich přirozenosti, nemohli se například dočíst, že homosexualita je variantou lidské sexuality, a že se nejedná o nemoc ani o deviaci. Se svou jinakostí se museli potýkat sami a nebylo výjimkou, že podlehli společenskému tlaku a vstoupili do konformního různopohlavního svazku. Mnoho mužů tak například přijalo identitu, kterou bychom dnes mohli nazvat „ženáči“, oženili se s ženami a měli i děti. To, že nebyli zcela šťastní, bylo druhotné. Muži žijící v Praze mohli alespoň občasně své neuspokojené touhy utišit návštěvou veřejných lázní, městských parků či intimními schůzkami na některém z mnoha veřejných záchodků. V těchto prostorech měli určitou míru jistoty, že na někoho podobného narazí a zároveň tu bylo přijatelné riziko jejich odhalení.

Sexuální menšiny se dnes, již skoro čtvrtstoletí po sametové revoluci, po demokratizaci naší společnosti, ocitají ve velmi odlišné situaci. To, jaká tato situace je, je hlavním předmětem mého provokativně nazvaného článku, kterým navazuji na mou stejnojmennou říjnovou přednášku v rámci 1. ročníku Lidové školy urbanismu.

„Gay Praha“

Když se neheterosexuální lidé v současné Praze rozhodují, kde se mají setkat, či kam jít za seznámením a zábavou, jsou jim k dispozici i barevné průvodce, celé mapy a letáky inzerující množství „gay podniků“ a tzv. „gay friendly“ podniků, informace jsou velmi dobře dostupné.

gaymapa_pr

Výstřižek z gay mapy Prahy dostupné na webu http://www.gaypride.cz

Obecně lze říci, že společenská situace již dospěla do fáze, kdy mezi námi až na výjimky nejsou občané, kteří by na přítomnost sexuální jinakosti reagovali agresivně. Většina lidí tuto jinakost toleruje, stále však existuje celkem velké množství lidí, kteří ji nepovažují za normální a přirozenou součást lidství. Uvažují o této jinakosti jako o něčem moderním, co dříve nebylo, bohužel však opak je pravdou. Homosexualita není v žádném případě omezená na lidi, v přírodě byla již popsána u většiny druhů zvířat a jedinou otázku, kterou v tuto chvíli považuji za relevantní, je: proč jsme tuto přirozenost nehledali dříve, nebo ještě předtím, než někteří v tomto kontextu začali hovořit o nepřirozenosti? Knih na toto téma je více (Biological Exuberance: Animal Homosexuality and Natural Diversity či Animal Homosexuality: A Biosocial Perspective).

Příležitostný sex je možný v sex-klubech, saunách, diskotékách, po domluvě na internetu např. i na záchodech některých obchodních center. Z jednotlivých letáků, nejrůznějších organizací a firem, lze poznat, že největší důraz je kladen na komerční podniky a jako „gay friendly“ jsou pak inzerované oblasti, které prosluly mnohem více než přátelskostí ke gayům a lesbám svými astronomickými cenami, např. Pařížská ulice v Praze. Gay mapa nabízená magazínem Lui mag tak například jednoznačně vypichuje tuto ulici s mnoha značkovými obchody jako vhodnou pro gaye. Tyto skutečnosti spolu s dalšími, na které tu poukáži, tak podle mého názoru nasvědčují tomu, že u nás, podobně jako v zahraničí, krystalizuje silný kulturně-ekonomický tlak na to, jak se má „gay“ oblékat, které značky preferovat a jak organizovat svůj život. Je toto ale to, co „gayové“ a ostatní ne-heterosexuálové chtějí?

luimapa3

Obrázek je výstřižkem z volně dostupné gay mapy Prahy na webu lui-magazine.cz

Homosexualita ve veřejném prostoru

Ve svém diplomovém výzkumu jsem se zabýval především těmito otázkami, a chtěl jsem zjistit, jaký vliv má současné rozpoložení naší společnosti na sexuální menšiny. Zorganizoval jsem proto online dotazníkové šetření, a na základě upravené metody sněhové koule a metody samo-výběru získal v průběhu roku 2011 odpovědi od 1589 lidí s jinou než většinovou sexuální orientací. Když měli zhodnotit do jaké míry myslí, že je veřejný prostor rovnocenný z hlediska sexuality, kdy 1 bod znamenal naprostou nerovnost, a 10 bodů byla maximální rovnost, pak 57% podíl z dotázaných v Praze skóroval na hodnotách 1-5, z mimopražských to bylo již celých 70 %. Dvě třetiny respondentů se pak necítí ve veřejném prostoru stále „sami sebou“ a naprostá většina (72 % v Praze a 78 % lidí žijících mimo Prahu) pociťuje zábrany v projevování vlastní sexuality na veřejnosti. Tento problém se týká především mužské ne-heterosexuality. Nejzákladnější způsoby projevu sexuality, jako jsou nenápadné dotyky či milostné pohledy, si bez jakéhokoliv problému vzájemně vyjádří přes 80 % žen, ale jen přes 50 % mužů. Přitom tuto potřebu má více než 90% z dotázaných. Dalším zajímavým projevem sexuality, držení se za ruce, projevuje bez jakéhokoliv problému jen 27 % mužů, ale již 69 % žen. Tolerance vůči ženské homosexualitě je ale, jak známo, kulturně i mediálně vyšší, proto není divu, že tyto výsledky tento fakt odrážejí.

Gay čtvrti

Mají tyto údaje nějaký vliv na výběr lokality bydliště ne-heterosexuálů? Můžeme říci, že se u nás ne-heterosexuálové koncentrují do nějaké oblasti obdobně, jako tomu bylo třeba v USA? Čtvrti, jako Castro v San Francisku, West Village v New Yorku, Boystown v Chicagu nebo West Hollywood v Los Angeles, jsou světoznámé a došlo zde převážně ke koncentraci gayů. V Evropě se o podobných procesech dá diskutovat například ve čtvrtích, jako Soho v Londýně či Marais v Paříži. Jak je tomu ale v Praze?

Vývoj u nás a v zahraničí byl rozdílný. Žádné oficiální statistiky o lidech dle jejich sexualit se nevedou, sexualita stejně není objektivně prokazatelná, spoléháme se tedy na subjektivní údaje od respondentů. A protože se můj výzkum nezabýval lokalizací ne-heterosexuálů, mohu závěry o možné koncentraci opravdu jen nepřímo odvozovat. Lze ale říci, že 75 % všech respondentů výzkumu to mělo do centra Prahy méně než 20 minut. A pouhým 9 % to trvalo déle než 40 minut. Jak se ale ve výzkumu ukázalo, přes polovinu dotázaných, kteří v Praze nežijí celý život, k přestěhování do Prahy alespoň z části motivovalo právě to, že mají menšinovou sexuální orientaci. Pro 20 % dotázaných to byl přitom hlavní nebo jeden z hlavních důvodů. Z ne-heterosexuálních Pražanů pak 45 % dotázaných uvedlo, že bydlí ve starších bytových domech v blocích (tzn. s dvory, popř. s pavlačí), 28 % uvedlo panelový dům a 11 % nový bytový dům. Tyto údaje tedy ukazují na to, že tu jistá rezidenční preference bydlení v centru města existuje. Jak je tato informace ale užitečná může napovědět spekulativní a již celkem dlouhou dobu nezodpovězenou otázku týkající se možného vzniku „gay čtvrti“ na pražských Vinohradech.

gay-praha_3

Zdroj: Michal Pitoňák

Jaká kritéria jsou na takovou čtvrť kladena? Termín gay čtvrť je překladem anglického termínu „gay village“ tedy „gay vesnice“, který vznikl nahrazením pejorativního termínu „gay ghetto“, jenž se v minulosti používal především v americkém kontextu. Jak vysvětluje Alan Collins, profesor ekonomie na Portsmouthské Univerzitě, „gay village“ popisuje viditelné fyzické hromadění gay podniků a komunity uvnitř města. V Praze máme problém s obojím. Hromadění by tu bylo, ale není příliš viditelné. Většina restaurací, klubů, barů či kaváren svou specifickou zákaznickou orientaci do okolí nijak nerozkřikuje. Pokud se pozorně díváte, pak naleznete drobné symboly, jako jsou duhové vlajky apod. Konkrétnější znaky či uvedení v názvu chybí. Pak je tu druhý problém a to se slovem komunita. My v Česku nejme příliš pro-komunitní, rádi si stěžujeme v prosředí domova a své názory nikterak silně neprosazujeme, příliš dlouhou dobu jsme přece byli masírováni terminologií, kdy vybočení z řady byl velký prohřešek. To, že se v Česku pak nezformovala nějaká jednotná „gay“, „lesbická“, či jinak pojmenovaná komunita, pak shrnuje ve své práci např. i sociolog Zdeněk Sloboda.

JampaDampa_s

Fotografie: Michal Pitoňák

V zemích, jako USA či Velká Británie, homosexualita nebyla tabu, tak jako u nás v době komunismu, byla tam však poměrně silně potlačována a ostrakizována a to viditelně i ze strany policie. Není pak divu, že v Newyorském baru Stonewall v roce 1969 gayům a jejich přátelům už došla trpělivost a po brutálním útoku ze strany policie vyšli do ulic a demonstrovali poprvé otevřeně proti útlaku homosexuálů. Tato událost vzešla do dějin jako Stonewallský incident a dodnes pro památku útlaku homosexuálů bývá na jeho paměť v mnoha městech pořádán průvod hrdosti, který má tuto událost připomenout. Stonewallský bar se nachází v ulici Christopher street, není proto vůbec náhoda, proč největší evropský LGBT průvod hrdosti v Evropě, který se každoročně koná v Berlíně, nese jméno Christopher street day.

Gay čtvrti v „západních městech“ tak vznikaly především jako „ghetta“, místa, kde docházelo k nahromadění menšinově orientovaných s cílem se vzájemně podpořit, ochránit, hlídat atd. U nás k ničemu takovému nedošlo, sexuální menšiny a jejich existence ale byly tvrdě potlačeny v tichosti.

Heteronormativní společnost

Podívejme se na tyto oblasti ale z jiné perspektivy, z perspektivy, kterou možná v Praze aplikovat  bude možné. Společnosti na západ od nás, a koneckonců i společnost česká, prošly značnou změnou. Mnoho vyspělých zemí dnes již legislativně zrovnoprávnilo heterosexuální a homosexuální obyvatele, kteří tak mají stejná práva i povinnosti. Protože ale politická a legislativní změna nemusí ještě nutně změnit postoje obyvatel a pomaleji se rozvíjející kulturní prostředí jako celek, stále se ne-heterosexuálové potýkají s diskriminací, senzacechtivými pohledy či s pouhou zvědavostí. Nevyrůstáme ve společnosti, kde je možná normální homosexualita uvažována, všichni prostě čekají, že až vyroste kluk, bude na holky a až vyroste holka bude na kluky, no ale není tomu tak a proto ty všudypřítomné otázky: Máš už holku? Máš už kluka? Jsi ženatý? Přečteme mu pohádku o Jeníčkovi a Mařence nebo o Šípkové Růžence? Nějak tu chybí určité automatické povědomí a respekt vůči sexuální jinakosti, můžeme být leváci i praváci, v obchodě se s námi počítá a počítačovou myš si také můžu vybrat, tak proč je stále v obchodech tak málo (či dokonce žádná?) pohádek o dvou princích? Tomuto stavu, kdy za jedinou normální sexualitu je uvažovaná jen heterosexualita, se říká heteronormativita. A proto se pravděpodobně ne-heterosexuálové stále necítí ve veřejných prostorech „sami sebou“ nebo rovnocenně. Ve společnosti s tržní ekonomikou a relativní tolerancí, pak „zpeněžení“ této situace snad není žádné překvapení, nikomu to nelze ani zazlívat, ale je třeba tento stav vidět kriticky a nikoliv jako stav rovnoprávnosti. V Praze tak vznikla celá řada komerčních podniků, které se zaměřují především na ne-heterosexuální klientelu, gay kluby, sexshopy, bary, kavárny, restaurace, posilovny atd. Všechny tyto podniky mají tendenci být dopravně dobře dostupné a koncentrují se v centru města, především pak v oblasti Vinohrad a na Praze 1 v okolí Národní třídy.

Business místo lidských práv

IMG_3985

Fotografie: Michal Pitoňák

Protože je již poslední dobou stále jasnější, že obsluhovat specifickou znevýhodněnou klientelu je výnosný business, tak k určité koncentraci podniků dochází. Znevýhodněná populace sexuálních menšin se tak dnes nachází v situaci, kdy většinou není problém žít klidný partnerský život. Společenské poměry však nijak neřeší existenci stejnopohlavních rodin a problémy spojené s jejich zakládáním. Dvě ženy, které spolu žijí a chtějí si založit rodinu, řeší při svém rozhodování jiné problémy než dva stejně uvažující muži. Stát pak tyto rodiny zcela přehlíží, nebo jejich zakládání přímo znemožňuje, například kontroverzní zákon o registrovaném partnerství, který jednotlivcům bez rozdílu na sexuální orientaci umožňuje adoptovat dítě, ale registrovaným partnerům toto právo výslovně odpírá. Je vidět, že v České republice jsou občanská práva obyvatel „rozkastována“ podle jejich sexuální orientace. Předkladatelé tohoto zákona asi spoléhali na jeho evidentní protiústavnost a očekávali jeho rychlou novelizaci. Při stavu české společnosti, která je ale zvyklá nadávat na zákony a politiky jen doma, nyní skutečně chybí silná komunitní organizace, která by tuto absurdní situaci hlasitě řešila. Za takovéto společenské situace má většina gayů, ale také část leseb, problémy se založením plnohodnotého života a v důsledku tak žijí osamoceným, byť společenským životem. Dva lidé menšinové sexuální orientace, kteří nezaložili rodinu, protože nemohli adoptovat dítě, nebo neměli funkční reprodukční orgány či přístup k lékařské asistenci, pak nemají rodinu. Nemohou do ní proto investovat své finanční prostředky a logicky tak mívají větší disponibilní příjmy než heteresexuálové. Je toto důvod, proč si česká centrála cestovního ruchu Czechtourism nechává vypracovávat zprávu o potenciálu gay turismu, aby věděla, jak nejlépe využít potenciálu gayů jako 1/10 všech osob podílejících se na obratu z turismu? Je to prostě business, v pořádku, ale neměli bychom zapomínat na lidskoprávní perspektivu, zvláště když zakládáme cestovní kancelář pro gaye a lesby a nasadíme circa o 50 % vyšší ceny zájezdů než u ekvivaletních zájezdů jejich „heterosexuální“ konkurence.

Když se ne-heterosexuálů zeptáme, kde nejraději tráví čas, kde se seznamují a kde se setkávají s přáteli, zjistíme, že se jedná o velmi smutný obraz. Z 1589 dotazovaných tráví svůj čas v nadpoloviční většině rádo jen doma, na návštěvách u přátel, na své chatě, v parcích, či v přírodě a v řadě kulturních prostorů (muzea, památky, divadla, koncerty). K seznamování a setkávání však potřebují ne-heterosexuálové jiné prostory, především kyberprostor internetu a již zmiňované gay či lesbické kluby, hospody, restaurace, kavárny atd. V dalších běžných typech prostorů, jako nákupní či zábavní centra, ulice, náměstí, „klasické hetero“ hospody, restaurace, atd., dotazovaní tráví značnou část času, avšak netráví ho zde rádi a ani se zde neseznamují či nepotkávají. Když jsem nechal respondenty hodnotit fotografie 19 nejrůznějších prostorů jako náměstí, koupaliště, les, gay klub či obchodní centrum, pouze ve 3 z 19 případů by se dotazovaní cítili jako ne-heterosexuálové lépe než jako heterosexuálové. Konkrétně pak v prostoru gay kavárny, gay klubu a poblíž obchodu prodávajícího zboží ne-heterosexuálům.  Nejhůře by se pak respondenti jako ne-heterosexuálové cítili na koupališti. Podrobněji se analýze těchto výsledků zabývám v článku právě chystaného vydání časopisu Gender, Rovné příležitosti a výzkum.

gay evropaKdyž se ale dotazovaných zeptáme, zdali považují existenci gay/lesby prostorů za důležitou, pak vyjde, že asi 2/3 tyto podniky za důležité považují. Zhruba 8 z 10 ne-heterosexuálů už někdy takový podnik navštívilo a 2/3 dotazovaných navštěvuje takový podnik nejčastěji jedenkrát za měsíc. Více než nadpoloviční většina dotazovaných se pak shodne pouze na tom, že jsou tyto podniky významné, protože umožňují vydřovat jejich sexualitu bez přetvářky a zábran, a že tyto prostory umožňují bezpečně se s přáteli podobné orientace scházet. Jak je tedy vidět, tak tyto prostory jsou pro život ne-heterosexuálů podstatné a proto také jsou. Množící se komerční „gay friendly“ podniky prodávající nejrůznější zboží však apelují na lidskou marnivost a naplňují své zboží „gay friendly“ významy, které mají za cíl jim zvýšit prodej. Otázkou na závěr tedy zůstává, zdali se lidská sexuální jinakost nestává zbožím, či komoditou, kterou lze prodávat, šířit, podporovat, rozmazlovat a kultivovat do rozměrů, kdy možná zcela zapomeneme na to, že negativní je existence té heteronormativity a situace, za které k tomu všemu došlo. Možná se tedy časem dopracujeme do situace, kdy tu vznikne tolik segregovaných gay a lesbických průvodců a obchodů, že budeme moci Prahu nazvat gay metropolí. Pochybuji však, že se nám zde bude žít lépe, že zde bude lehčí zakládat stejnopohlavní rodiny, a že se menšinové sexuality stanou tímto běžnější součástí většinové společnosti. V Česku jsme celkem tolerantní, ale z hlediska zákonů a společenské reality stále dost pokulháváme za vyspělou Evropou.

Queer Praha‘ ?

Závěrem bych tedy chtěl trochu idealisticky poukázat na jiný scénář, který by v Praze coby hlavním městě celkem tolerantní společnosti mohl nastat.  Praha by se mohla stát queer metropolí! Pojmem queer zde přitom nemám na mysli oblíbený moderní termín, který nahrazuje méně moderní termín gay. Už vůbec pak zde queer nepoužívám jako náhražku zastřešujícího termínu LGBT(IQ). Termínem queer zde myslím teoretický termín poukazující na možnost rozložit normy a zakotvit význam v odlišnosti, v diferenci a jinakosti. Taková ‚queer Praha‘ by pak byla metropolí, v níž bude nerovná tolerance tolerujícího vůči tolerovanému převážena vzájemným respektem všech lidí.

Autor: Michal Pitoňák, sociální geograf

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: